Tak přátelé, už to mám v sobě.

Můžu vám s čistým svědomím říct, že čím více se ta první dávka blížila, tím mi bylo někde hluboko ve mně víc ouzko. Injekce do podpaží a třísla ve mně zrovna nevyvolávaly pocity klidu a míru a jak už to tak se mnou bývá, to ráno mi bylo pěkně blbě od žaludku. Nemít pytel řekla bych, že jsem si pěkně kákla do kalhot. 

Silnice byly naštěstí čisté, jelo se celkem dobře, až na jednu část cesty, kde se kamiony táhly jako banda šneků. Přijeli jsme takřka na čas. Nahlásila jsem se sestřičkám na imunologii a za chvilku už si mě pan doktor volal do ordinace. Podepsala jsem veškeré papíry, odpověděla na různé otázky - co je nového, zda mám bolesti, jaké beru léky, jak mi je, jaká byla cesta? Byla jsem rudá jak prase, vedro mi bylo, až to pana doktora zarazilo. Vysvětlila jsem, že se prostě a jednoduše bojím té injekce a on se smál, že fakt není čeho. Odvětila jsem, že takových doktorů bylo, co to říkalo a z 75 % BYLO ČEHO se bát! 

No nic, vzala jsem svůj uzlíček nervů do hrsti a řekla jsem si. Ty blbko, co je lepší? Jít na chemky, přijít o vlasy, zažít zase ty odporný stavy, kapat pět hodin, nebo si nechat bodnout ty dvě pigára a jet za hodinu domů? Jelikož jsem holka chytrá, rychle jsem si spočítala klady a zápory. Pan doktor dávku rozmrazil a šlo se na to. Položila jsem se na lehátko a půlku injekce jsem dostala lehce nad tříslo, druhou k podpaží. Ta úleva! Uplně se mi chtělo plakat, vůbec to nebolelo. Ještě chvíli jsem ležela a pan doktor mi vysvětlovat, že můžu bý unavená, mít lehkou teplotu, prostě jak po očkování.

Měla jsem připravené tři otázky. První byla, zda budu po vakcíně nějak omezená - prý ne. Druhá byla, zda můžu jít v únoru na PET/CT po půl roce. Prý samozřejmě můžu, ale může se stát, že přechodně budou výsledky horší, jak se to tam v těle bude mydlit. A ta třetí byla k očkování na COVID. Vzali jsme ještě krev, abychom zjistili, jak jsem na tom s protilátkami. Prodělala jsem to v říjnu a na konci listopadu jsem je měla vysoké, tak ať víme, co a jak. Pokud bych je měla, určitě by s vakcínou proti COVIDU vyčkal.

Hodinku jsem si poseděla v čekárně, jestli nebude nějaká reakce těla a po nahlášení, že jsem ok, jsme mohli odjet. Za tu dobu napadlo asi pět centimetrů sněhu, takže si dovedete představit, co to udělalo. Všichni jeli maximálně 30 km/h, což jsme my "horalové" brali s úsměvem. Po příjezdu domů jsem byla utahaná, ale druhý den začala v těle ta správná diskotéka. Po nákupu jsem nemohla těch pár metrů dojít domů, a když jsem odpoledne myla koupelnu, v půlce mi málem upadla ruka, jak jsem byla vyřízená. Že by to bylo opravdu pro tělo tak náročné? Dnes se třetí den cítím podobně. Vyždímaná, vyřízená, jako když mě někdo vycucne. Hm. Představuji si, jak ty posílený bílý krvinky dávají těm nádorovým buňkám co proto a jelikož je to boj tvrdý, zákonitě se to musí někde odrazit.

Venku zase sněží a já si říkám, jaký je to "bytí tady" stejně zázrak! Pusu všem!

Jo a díky za Netflix! Těžce mě v těchto časech vyčerpání přivádí na jíné myšlenky!

imunologie léčba ileostomie imunoterapie