1 rok

Dnes je to 1 rok od velké operace... Také od té doby žiji se stomií. Jak jsem to oslavila?

1 rok.

V dětství nám to přišlo jako nekonečně mnoho času. Museli jsme chodit do školy, poslouchat rodiče, chodit brzy spát, potají jsme jedli čokoládu, i když už jsme měli vyčištěné zuby. Přáli jsme si být velcí. Až budu velká, to bude pohoda!

Teď velká jsem a přijde mi, že se stále myšlenkami vracím k dětství. Vzpomínám na pohádky, oblíbené plyšáky a pohádky na dobrou noc. Ten pocit, když byla sobota a nemuselo se vstávat do školy a už od sedmi jsem hltala v televizi Gumídky a Kačery, četla jsem Čtyřlístek a Méďu Pusíka.

Když jsem onemocněla, nikdy jsem si nechtěla v hlavě připustit, že se nevyléčím. Když mi v Praze řekli, že je nález neoperovatelný, ten pocit beznaděje se nedá slovy vyjádřit. Ale i kdybych měla objet všechny nemocnice v republice, cestovat do zahraničí, řekla jsem si, že tohle nemůže být všechno! A někdo zeshora mi poslal do cesty Hanku, se kterou jsme si vedle sebe sedly v čekárně na onkologii, která mi řekla o nemocnici v Olomouci a o jejich metodě HIPEC, kdy se břicho po cytoredukci (odstranění všeho, co jde a kde je nádor) propláchne horkou chemoterapií. Sci-fi? Ne, skutečnost.

Neměla jsem na výběr, prostě tam pojedu na konzultaci a uvidí se. A ono se vidělo. Dnes je to rok, co se tahle neuvěřitelná věc stala. Nevím, co by se dělo, kdybych se o této metodě nedoslechla a neobjednala se na konzultaci k panu primáři. Nechci nad tím radši asi ani přemýšlet. Šest týdnů v nemocnici nebyla procházka růžovým sadem. Sáhla jsem si na dno. Jak by řekla Rachel z Přátel. "Je dno, pak je dvacetimetrová vrstva bahna a pak jsem já." Tak jsem se cítila. Ale zároveň jsem byla plná vděčnosti, že se operace uskutečnila. Vzpomínám na veškerý personál nemocnice, od lékařů po ošetřovatelky, pro které jsem nebyla jen další v řadě. Byla jsem pro ně člověk, se kterým si povídali, utěšovali ho a drželi na vodou.

I když operace znamenala spousty dalších věcí. Už nikdy nebudu moct mít děti. Mám ileostomii. V břiše mi toho dost chybí. Každý z lékařů, se kterými jsem se setkala a četli moje papíry, se diví, že vypadám a žiju v podstatě normálně.

To považuji za svůj úspěch! Žít. Důstojně. Nikdy nevíme, co nás může potkat. Někdy si říkám, že je to až zlý sen, co slyším za neštěstí. Občas se mě lidi ptají, jak to všechno snáším. Většinou odpovídám to, že kdybych měla jen brečet do polštáře, nedělala bych nic jiného. Snažím si zaměstnat hlavu, užívat si života, co to jde a co mi tělo dovolí.

Poslední dny jsem si přišla zesláblá. Asi po tý angíně, počasí se střídalo, moc jsem se nehýbala, všude jsem se vozila autem. A dost, musím chodit pěšky. Občas jsem své síly přecenila a musela si na procházkách městem odpočinout, ale už se zase cítím líp. Nesmím zpohodlnět, jak na těle, tak na duchu. Neuzavřít se v žalu a nezacyklit se v sebelítosti. To bych řekla, že je pro mě největší výzvou, kterou zkouším překonat dnes a denně.

Symbolicky jsem zašla do své nejoblíbenější kavárny, dala si svůj milovaný dortík Pavlova a kapučíno. Zapálila svíčku a pronesla si v hlavě své přání do dalšího roku...

Všechno nejlepší, Barunko!