Po páté chemoterapii jsem měla trochu naspěch. Dodělávala jsem článek do místních novin a musela jsem jít kvůli tomu ještě ten večer na Noc kostelů - první společenská akce po dlouhé době. Byla jsem lehce pomuchlaná z kapání, ale zvládla jsem to. Akorát jsem asi trochu nastydla (bylo ještě dost chladno) a nemohla jsem se zbavit rýmy a huhňavosti dva týdny. V neděli jsem ještě zvládla první narozeninovou oslavu mé neteře a pak už přišly dny, které byly unavené, zpruzelé, vyčerpané, no klasický pochemkový scénář.

V pondělí mi zavolala pracovnice z Úřadu práce, že už mají rozhodnutí o kartičce ZTP a mám si přinést fotku, protože mi ji prodloužili. Stavila jsem se tedy ve stavu/nestavu k fotografovi, kde jsem strávila asi třikrát víc času, než je běžné. Nešel mu blesk, pak zase foťák, ale zdárně jsme to zvládli a já odcházela s pěti mými senzačními fotografiemi. Řekla bych, že lépe už tu zmatlanost opravdu zachytit nešlo. No nic. V úterý jsme jeli do Prahy na píchanec a málem jsem jela domu bez něj. Vakcína je totiž hluboce zmražená a pak se ještě v ordinaci ohřívá na určitou teplotu v takovým extra super přístroji, kde je shora otvor na tu lahvičku a ze kterého vakcína prostě nešla vyndat. Zkoušel to pan doktor, zkoušela jsem to já. Chtěla jsem volat manžela, případně už jsem byla rozhodnutá vybrat nějakého dalšího siláka na chodbě, protože přece jsme se netrmáceli 130 km proto, abych jela s prázdnou zase domů! Naštěstí se panu doktorovi podařilo lahvičku alespoň otevřít a vycucnout její obsah. Pak jsem ještě šla za sestřičkami poprosit o kopii lékařské zprávy z onkologie a chvíli jim nešla kopírka. Tak co mi je?? Mám snad nějakou špatnou auru na elektroniku?

Zdárně jsme odjeli domů a já u hokejových zápasů ulehla. Pak už se to začalo mírně lepšit, zašla jsem na svůj kurz keramiky - ze kterého pochází i úvodní fotografie. Bude to asi dekorační talířek, jestli neprdne v peci. Pak jsme taky zvládli zajít konečně do restaurace, proběhl první pubquiz, oslava narozenin kamarádek a vydali jsme se na návštěvu za stomickou sestřičkou. Také mi luxusně ruplo v zádech. Snažila jsem se totiž u prarodičů u gauče zastrčit šuplík úložného prostoru. Nešlo to, tak jsem trochu zabrala a ruplo mi v bedrech tak, že jsem měla pocit, že ta páteř najednou nemá dno a v tu ránu jsem ležela. Ty bolesti asi nemusím dál rozvádět. Každý pohyb, předklon, či zvedání něčeho je horor. Už je to týden a dnes mám poprvé pocit, že je to snad malinko lepší. Zítra si jdu pro výsledky rentgenu, tak doufám, že to nebude nic brutálního, jinak mě už opravdu klepne.

Dnes jsem si zajela na krev, u toho jsem si pořídila dovolenkové šatičky a kraťasy a doufám, že se nic nepodělá a budeme moct normálně odjet. Začínám se těšit a fakt už ten týden někde jinde moc potřebujeme. Také se nám podařilo sehnat topenáře pro pokračování naší rekonstrukce a vypadá to, že příští týden nastoupí. Jestli se tak stane, bouchám nealko šampáňo chemka nechemka.  Jako nesmějte se. Zkusili jste si někdy shánět řemeslníka? Jako to už to nikdo nedělá? Nebo všichni teď předělávaj svoje byty..? 

Třešnička na závěr, markery opět klesly. Není to žádný extra skok, ale není to ani nic malého, takže chemka asi zatím zabírá. To mě trochu nakoplo, abych šla s hlavou vzhůru na další. 22. června to budou 4 roky od mé první chemoterapie. Jde na mě trochu nostalgie, co vám budu povídat. Byla jsem šíleně vystrašená, jen jsem brečela, nespala a ani za mák jsem si nedokázala představit, co mě čeká. Co všechno zvládnu a jak budu jako lvice bojovat. Musím se pochválit! Sáhla jsem si na to nejspodnější dno, prošla hnojem, strachem a bolestí. Některé šrámy se mi připomínají dodnes, ale čas je opravdovým lékem a dokáže mnoho vzpomínek mírně upravit. Je to asi i taková sebeobrana. Těžko předvídat, co bude dál a je to asi i dobře, že to nevíme. Proto děkujme za každý hezky strávený den bez bolestí a jiných těžkostí, je to DAR!

ileostomie chemoterapie léčba