Advent má být časem zklidnění, rozjímání, ztišení a dobročinnosti. U mě zatím platí asi jen to poslední. Jsem ve shonu příprav, chemek, zabydlování, uklízení, objednávání dárků a mnoho dalšího. Není to dobře. Cítím si vyčerpaně, ale zároveň využitě a užitečně, takže taková celková rozpolcenost osobnosti. 

Začal opět projekt Ježíškových vnoučat a to bych nebyla já, kdybych se nezapojila. Na internetových stránkách si vyberete přání babičky nebo dědečka, zaregistrujete si jej, ozve se vám příslušné zařízení a vy pak dáreček koupíte, vánočně zabalíte a pošlete. Dělám to už asi třetím rokem a je vždy moc dojemné, když přistane do mejlíku fotografie z předání. Dále Centrum Amelie Liberec pořádala sbírku vánočních ozdob na prodej a výtěžek má jít na služby pro onkologické pacienty, takže jsem obeslala kamarádky a vezla s sebou na chemku tři tašky vánočních dekorací. Do toho ještě plním vánoční zakázky od kamarádek na macramé a to motám po večerech, píšu články do místních novin a už trochu padám na hubičku. Do toho se kolem mě motá ze všech stran covid a já z toho mám trochu nedobrý pocit. No uvidíme, co se bude dít dál.

Ale řekla jsem si, že si musím najít čas hlavně na odpočinek, zároveň ale ten odpočinek opravdu prožívat a neflákat. V neděli byl Mikuláš a já byla tak trochu hozená do role anděle pro děti v našem kostelíku. Do toho mi moje neteřinky padly do karantény, tak jsme vymysleli, že je jako anděl půjdu pozdravit přes prosklené dveře, ať mají nějaké zážitky. Když už mám ty hadry půjčený, rovnou jsem ještě zajela za dětmi další kamarádky. 

Navlékla jsem si tedy na legíny a mikinu bílou dlouhou tutu sukni, bílou zimní bundu, bílou paruku, křídla, závoj (aby mě děti hned tak lehce nepoznaly), samozřejmě svatozář a vyrazila jsem. V kostele jsme všem hodným dětem rozdali s Mikulášem sladké balíčky a já se pak autem vydala za neteřemi. Před jejich domem jsem si nenápadně zastavila, odhodila brýle, nasadila si křídla a závoj a v tu ránu jsem zjistila, že se v té tmě blbě orientuju. Naštěstí jsem skrytou tašku se sladkostmi na plotě brzy našla a šla pozdravit přes sklo holčičky, doufaje, že mě nepoznají. Mávaly, tleskaly, bylo to roztomilé, i když teda dle zpráv poznaly, že je to Bára. Což samozřejmě rodiče vytrvale vyvrací. Zamávala jsem a nenápadně jsem zdrhala opět do auta. Strhla jsem ze sebe křídla a závoj a až po pár metrech jsem zjistila, že nějak blbě vidím.  Po naleznutí brýlí jsem jela ke kamarádce. Opět operace před domem navlíknout si všechny propriety a hurá za barák zaťukat na prosklené dveře. Nejdřív jsem se málem přerazila, když jsem si přišlápla sukni, pak jsem bez brýlí a přes závoj neviděla schody. Ale balíčky jsem našla a to dětské nadšení bylo k nezaplacení. Pak jsem se hezky jako správný anděl vypařila a jela s hřejivým pocitem domů. Kamarádky dcera prý byla naprosto nadšená a ještě pak vyběhla ze dveří na terasu a křičela - Děkujeme andělíčku!

A jaké máte na Mikuláše vzpomínky vy? Také děkujete andělíčkům i dnes?  Přeji krásné vánoční přípravy a věřím, že všichni si nalezneme čas na to se zastavit a vnímat tento kouzelný čas..

ileostomie chemoterapie léčba