Nemoc nás ovládá do takové míry, jak jí dovolíme..

Na chvilku jsem se odmlčela. Nějak nebyl čas a inspirace, sednout si k počítači a vymrsknout článek jako víno. Jak někteří víte, pustila jsem se opět do studia, dodělávám si formou kurzu celoživotního vzdělávání aprobaci a mé dny se nyní točily kolem psaní seminárek a učení se na písemky. Byla to samá polorovina, komolý jehlan, tetraedr a další srandičky. Že je neumíte definovat? Já to taky neuměla, proto mi to zabralo tolik času.

Do toho jsem začala sledovat MS v hokeji, jako správná fanynka jsem si dokonce koupila v Lidlu super hokejový tričko, tak běda vám, hokejisti, jestli ze čtvrtfinále nepostoupíme! Vzpomínám, jak jsem si jako malá malovala malinké vlaječky, lepila je na špejle a vesele mávala. Jelikož už dneska vlaječky nelepím, mám ve skříni schovanou opravdovou, velkou a nebojím se ji při postupu použít. 

27. března jsem měla poslední chemku. Od té doby jezdím každé tři týdny na biologickou léčbu. Kontrola je zatím taková, že koukáme na výsledky krve a budeme pozorovat markery. V minulém roce jsem měla CT vyšetřeních mnoho (myslím si něco kolem 8), tak mi paní doktorka doporučila, ještě mě chvíli nevystavovat záření z CT, pokud to není vyloženě nutné. A ten můj nádor se stejně umí tak krásně schovávat, že na CT mikroložiska nejsou vidět. No, takže teda tak ňák...

Zítra to budou dva roky, co mi má gynekoložka nádory objevila. Ne, nezanedbala jsem prevence, prostě to byla asi konstelace špatných věcí dohromady.

Dva roky v nemoci, která vás více či méně ovládá.

Dva roky boje za vlastní život!

Dva roky nekonečné nejistoty, jak všechno dopadne.

I když byla léčba hnusná, bolestivá, vyčerpávající, nečekaná, záludná, vážná a nevyzpytatelná, jsem tady! Potkalo mě několik životních milníků, které jsem o 1000% více prožívala, než když jsem byla zdravá. Přestěhovala jsem se zpátky do svého rodného města, což bylo mé obří přání. Oslavila jsem kulatou třicítku a vdala se za toho nejúžasnějšího chlapa na celém širém světě. Oprášila jsem stará přátelství a navázala nová. Prožila spousty vděčnosti a každý den sama sobě dokazuju, že nemoc a pytel mě omezuje jen tak, jak tomu já sama dovolím.

Začaly mi růst vlasy, obočí, řasy (samozřejmě i porost všude jinde, budu muset vyhnat pavouky od holítek) - viditelná známka toho, že se tělo začíná probouzet po několikaměsíčních bombách, které jsem si nechávala dávat do těla. Zároveň mám tak trochu pocit úzkosti. Stačilo to? Budu zdravá? Neobjeví se zase někde něco? Jakmile mě někde zabolí, už mi hlavou běží ty nejhorší scénáře. Snažím se, opravdu se snažím ze všech sil takhle nepřemýšlet, ale holt jsou dny, kdy to jde tak nějak hůř. Proto si zaměstnávám hlavu všemožnými činnostmi od pečení dobrot, přes četbu, úklid, studium, kávičky s holkama a drobnými výlety. Strašně bych si přála zase žít normálně, běžně, mít normální starosti, jako kdo mě v práci naštval, nebo že mi pokladní špatně namarkovala nákup.

Vím, že strachem se ovládnout nesmím. Strachy a úzkosti jsou největším nepřítelem našeho těla. Učím se odolávat a postavit se svým myšlenkám! Budiž mi dáno mnoho sil tyhle stavy odpinknout hooooodně daleko, aby cestu ke mně zapomněly. Paradoxně když běžel nějaký proces léčby, věděla jsem, že se něco děje a byla jsem klidná. Ano, jezdím na biologickou, jsem v procesu i teď!

Za chvíli hrajem hokejový zápas se Švýcary, v robotu mi kyne těsto na další můj hokus pokus. Moje "přicházení na jiný myšlenky" právě začíná..

nemoc ileostomie úvaha