Jedno kapání do portíku, anooo a jedna injekce na doma. What?!

Sněží. Je devět dní do astronomického jara, ale dneska na nás příroda udělala dlouhý nos. Nejenže to v noci foukalo jako na Sibiři, ale dnešní den je ve znamení apríla. Sněží, svítí sluníčko a padají krupky. A konečně mi začíná být pomalu dobře.

Ve středu na chemce nebyla má paní doktorka, protože má dovolenou, tak si mě vzal na starost její kolega. Mrknul na mé krevní hodnoty a sdělil mi, že bílé krvinky jsou na tom trochu bídně, takže dostanu injekci na jejich růst. Jasný, sem s tím, říkala jsem si a v hlavě mi zněla úvodní píseň z kresleného seriálu Byl jednou jeden život, jak mi to tam asi v těch žilách lítá.

Dostala jsem postýlku a jdeme na to. Sestřička mi omrkla jizvu po portu, pochválila mě, že to vypadá hezky, ale po druhém mrknutí mě ten optimismus přešel. Zůstaly tam ještě dva stehy, které se musí vyndat a vypadá to, že lehce zarostly! Jako můžu já mít něco normálně? Naštěstí měla zkušené ručky a stehy byly venku dřív, než bys řekl chemoterapie.

Bála jsem se, jaké píchnutí to do toho portu bude, ale nic, co by se nedalo zmáknout. Rychlé, úderné, žádný hledání žil, žádný stresy, jestli to půjde/nepůjde. Vesele jsem do sebe nasála všechny pytlíky s tekutinama, které jsem měla předepsané a mohla jsem vyrazit domů. Vždycky jsem po těch dithiadenech celá vláčná. Dostala jsem krabičku s injekcí se slovy, zda mi to má kdo píchnout (má) a poučením, že až 24h po dokapání, tzn. zítra odpoledne, a že mě bude potom bolet tělo. A kdybych měla horečku, volat!

Hmmm, pěkný, takže horečku určitě nechceme a bolest těla? To mám po každý chemce, to je pro mimina.  Jak krásně jsem se pletla.

Druhý den přišla moje klasická nechuť na jídlo, citlivost na pachy a únava. Odpoledne mi tedy babička injekci ďobla do ramene a já se odporoučela na svůj gauč, který mi bude poskytovat útočiště následující týden. Druhý den ráno jsem myslela, že padnu. Měla jsem pocit, že mě bolí naprosto komplet celé tělo včetně hlavy, kůže na dotek a měla jsem pocit, že mám tak asi pětinásobný uzliny. A jak to bolelo. Bolelo mě i ležet, prostě hnus. Teplota byla jen zvýšená, tak je to asi normální. Na to mě sestřičky upozorňovaly. Kostní dřeň teď asi maká jako divá a já bych se nejradši zmuchlala a zahodila.

Do toho absolutní nechuť k jídlu, pití, ke všemu. Jen tupě čumět na televizi. Naštěstí další den ráno, už bolesti nebyly tak hrozné a v neděli už se to přibližovalo k normálu. To, že si v klídku ležím a čtu knížku a najednou mi projede nohou (rukou, kloubem) taková bolest, že mám pocit, že mi to dotyčný místo upadne, je můj denní chlebíček. Jak jsem šťastná, že nemusím chodit do práce a můžu si to válení dovolit!

Asi si říkáte, proč jsou na úvodní fotce ty zákusky? No, to je totiž můj tajný lék na nechutenství. Když těch pár dní po chemo nemám absolutně žádnou chuť na nic, většinou, co nezklame, je sladký. To můžu furt! Nejsem blázen, abych to do sebe cpala every day, ale tak někdy se ty chutě podpořit musí. A většinou mě z toho vytáhnou právě zákusky od našeho místního vyhlášeného cukráře! Jeden samozřejmě, ne, že sežeru celou krabici (ale bylo by to bááájo).

Inu, cílová rovinka se blíží. Teď se musí hlavně vydržet. Ale přiznám se, že jsem si brekla, protože ty dny, kdy je vám úplně na hovno, prostě nechcete! A s pocitem, že většina vašich vrstevníků si trsá někde na oldies taneční party (na kterou jsem moc chtěla, 80. a 90. jsou prostě super!), je v kině, na večeři, na výletě a vy jste doma s knížkou, protože prostě nic jinýho, než dojít si na záchod a uvařit čaj nezvládnete, to na dobré náladě nepřidá.

Vydrž, Prťka, vydrž!

ileostomie chemoterapie dieta