Čím rozveselit v nemocnici?

Pár tipů, které mi pomohly k lepší náladě v nemocnici..

V nemocnici jsem strávila v březnu a dubnu 2018 6 týdnů. Z toho přes tři týdny na IPCHO (=intenzivní péče chirurgických oborů).

Bylo to období, na které úplně nechci moc vzpomínat, ale čas je nejlepší lék a pomalu mi maže ty špatné zážitky. Bolesti, zoufalství, smutek, pocit naprosté vyčerpanosti. Po operacích jsem neměla náladu vůbec na nic. Ani koukat na televizi mě nebavilo. Na telefonování nebo psaní sms jsem byla vyčerpaná. Jak tedy rozveselit pacienta, který není schopný si projet ani Facebook?

Jako první bych uvedla přítomnost! Kdyby to šlo, byla bych nejradši, aby tam byl někdo se mnou 24h denně. To se mi docela plnilo, přes den se mnou byl přítel a moje maminka, kteří se různě vykrývali, když ten druhý musel odjet na pár dní do práce. O víkendu za mnou přijel taťka, sourozenci a další příbuzní, kamarádka, podle situace. To bylo asi nejvíc. Přítomnost a láska těch nejbližších. I když jsem nebyla schopná si s nimi povídat, držení za ruku a objímání, to byla ta pravá dávka léků.

Když už byla síla na telefon, hodně mě zabavil. Psala jsem si a volala se všemi, co to jen šlo. Počítač a knihy jsem vůbec nepoužila. Na to nebyla síla. Televize později byla také zdrojem zábavy. Akorát má i svá úskalí. Když jsem ležela na IPCHu, byla jsem tam sama a mohla jsem si koukat, na co jsem chtěla. Návštěva od rána do večera nikomu nevadila. Ale jakmile jsem se dostala na normální pokoj (což bylo samozřejmě moc fajn, věděla jsem, že se to lepší), tak jsem měla starší spolubydlící, která špatně slyšela (=televize musela řvát) a měla oblibu v kriminálkách. Tudíž u nás na pokoji se vraždilo a vyšetřovalo asi tak 6x denně (opravdu děkuju, že se vysílají detektivky i dopoledne!!! ).

Dalším problémem byl spánek. Ani pod práškem jsem se nedokázala vyspat. Hluk, odběry krve a neuvěřitelné chrápání mé spolubydlící na normálním pokoji nezastavily ani špunty v uších nebo mp3. Měla to "štěstí", že chrápala i ve dne, takže já měla přímý přenos z truhlářství každý den i noc...

No nic, co mi dělalo radost byly návštěvy a dárečky, to bylo vždycky milé. Dostala jsem od kamarádky krásný polštářek, který mi dělal radost celý pobyt. Pak mi moje sestřenka nechala umíchat vonné olejíčky na zklidnění a na povzbuzení, ty u mě taky frčely, přebila jsem smrad dezinfekce.

A jako poslední a hodně silný zážitel byla canisterapie. Opět na to přišla moje šikovná sestřenka, která si lámala hlavu, jak mě rozveselit. Objednala mi canisterapii na pokoj. Tak úžasný a silný zážitek jsem dlouho neměla. A ta radost z pejska, který si ke mně lehl, olízl mě a ňuchal mě. Nádhera!

Sestřičky na IPCHu mě taky, když nepršelo, odpojily ze všech přístrojů a vozily mě i s postelí ven. Nadýchat se čertsvého vzduchu, vidět nebe.

Vím, že možnosti nemocnic jsou různé, ale tohle bylo opravdu nejvíc. Objetí, slovo, držení za ruku, přítomnost lidí, popovídání.

Děkuju celému personálu nemocnice za to, jací byli. Vřelí, milí a cítila jsem se, že jim na mě opravdu záleží!