Výlet do Berouna na hrnčířské trhy, na setkání se všemi mými milými 

Tak jsme se zase po roce s manželem vypravili do našeho Berouna. Města, kde jsme tři roky žili a i když to zpočátku vypadalo, že si kamarády nenajdeme, tak dnes se sem pravidelně za všemi vracíme. Za ty 4 dny, co jsem tam strávila, jsem měla dohromady osm setkání s nepočitatelně mnoho kamarády a známými. Nádhera. Byla jsem se také podívat do práce za žáky, kde samozřejmě už ubylo těch, co jsem učila, ale i tak mě poznali. Popovídala jsem s kolegy, všichni mě chválili, jak pěkně vypadám (to jsem byla pyšná) a já si najednou připadala, že žádné dva roky, co tam nejsem, ani neuplynuly.

Problém nastal, když se mě každý ptal, jak se mám. Zjistila jsem, že neustále jen mluvím o nemocnicích, doktorech, sestrách, vyšetřeních a sem tam to proložím nějakou historkou z trávení svého "volného" času. Omluvte tedy nemocné, se kterými se setkáte a oni žvaní jen o tom samém. Já jsem toho plná a tak nějak vždycky k tomu sklouznu. Asi tak jako mámy na mateřský pořád mluví o dětech.

Teď už jsem si na to přišla a budu se snažit na sobě pracovat. Že život není jen o tom, kde co mi jak píchli. Nechci, aby se můj svět točil kolem ordinací a zdravotnictví, protože pak čím dál tím víc přemýšlím o tom, zda se někdy vyléčím, co se stane, když půjdou markery nahoru, zda zase nepůjdu na nějakou operaci/vyšetření/léčbu... Strach krouží pořád okolo mý hlavy a když nedám pozor a nechám ho, aby mě ovládal, nejsou to hezký chvíle a ty věci, co mě pak napadaj, jsou pěkně hnusný.

Snažím se ty černý myšlenky vypudit, odhodit, ale přicházejí, to si jako nalijme čistého vína. Někdy každý den, někdy méně. Co když umřu? Co když se nedožiju dalších narozenin? Co když budu zase muset na operaci? Na chemky? Když jsem to probírala s mou terapeutkou, říkala mi, že tyto myšlenky jsou samozřejmé a bylo by divný, kdybych je neměla. Klíčem k úspěchu je to, jak s nimi naložím. Jestli se nechám utápět ve strachu, nebo je zaženu. Vždyť ani zdravej člověk neví, jak na tom bude zítra, za měsíc a za rok. Jenomže zdravýho člověka to úplně moc často nenapadne.

A když takhle jedu někam pryč a připadám si chvíli "normální", že si jdu posedět se svými kamarády, poslouchám jejich příběhy a užívám si dnů, kdy je mi dobře a tohle všechno můžu podniknout, je to nádhera. Projít si úžasné hrnčířské trhy, nakoupit dárečky a užívat si atmosféry babího léta. Pak se sejít se svými bývalými žáky, kteří mi pravidelně přinesou dárečky, kytky, povídají mi, co zažívají na střední škole. To je prostě bájo!

Na spojení "do Berouna za melouna" jsem přišla od své kamarádky, se kterou jsem jezdila na lyžáky a přijela teď za mnou na návštěvu na pokec. Nastoupila v Praze do autobusu, kde seděl bodrý řidič a když mu řekla, že chce do Berouna na trhy, tak pronesl: "Do Berouna za melouna.. A zastávku víme?"

nemoc ileostomie výlet