Návštěva onkologie na kapání a první jarní dny.. Jaké byly?

Tak jsem si minulý týden odskočila od šití roušek na pravidelné kapání biologické léčby. Vybavila jsem se svým nanošátkem, který jsem si prozíravě zakoupila už v lednu, když ještě byl k dostání a v sedm ráno jsme vyrazili. Silnice volnější než normálně, příjezd do Liberce plynulý, přirovnala bych ho takřka k nedělnímu ránu, nikde nikdo. U nemocnice výběr asi z deseti parkovacích míst, čemuž jsme moc nevěřili.

Při vstupu první hlídka, která nás poslala k triážovému stanu, všechno vyznačené a svižné. Před vstupem jsem si vydesinfikovala ruce (manžel na mě čekal) a po vyřízení dvojice, která stála předemnou, se mě personál vyptal na to, zda nemám zdravotní obtíže (průjem, kašel, teplota), zda jsem byla v blízké době v  zahraničí, zda jsem se nesetkala s nakaženým a kam jdu. Byla mi změřena teplota na hrudníku (lehce pod krkem) a já s oranžovým lístečkem a s teplotou 36,3°C mohla pokračovat na onko. Manžel šel čekat do auta, jelikož všechny obchody, cukrárny a bufíky byly samozřejmě zavřené a dovnitř ho se mnou nepustili, což chápu.

Při vstupu na onkologii stála další sestřička s desinfekcí, takže opět hygiena rukou (mé srdíčko zaplesalo!) a pokračovala jsem se nahlásit na recepci. Všichni s ochrannými pomůckami, vše jelo skvěle jako na drátkách. Předala jsem pár ušitých roušek, kdyby někdo z pacientů nebo personálu potřeboval a hurá na věc. Dokapáno a šustím do auta. Odměna dneska v podobě návštěvy některého z obchoďáku nebude, na oběd si taky těžko zajdeme, takže vyrážíme domů. Ještě před autem ze sebe soukám nanošátek, desinfikuju se a přehazuju si látkovou roušku na cestu.

Jelikož jsem od jistých dob trochu magor na hygienu rukou, tenhle systém mi moc vyhovoval.  Ještě si vyčistit telefon a jedeeeem.

A jdeme zase šít. Naštěstí poptávka už je celkem nasycená, takže jsme mohly s mamkou něco zase poslat potřebným na úřad, kde je zařízená distribuce. A také zbyl čas na nějaké designovky pro nás. To aby v nich člověk aspoň někam vyrazil, když už je má, ale kam?

Hodně teď čtu a ze všech stran poslouchám, jak je to pruda, hrozný, být zavřený a nic a nikam nemoct, děti na krku, ponorka. Dnes se mi dokonce ve snu zdálo, že se koronavirus před projevením ukáže na kůži nějakým znamením. No a já se v tom snu jedno ráno prohlížela a na břichu si objevila obrázek (jak velká dětská tetovačka) svítícího smutného smajlíka, takže první myšlenka byla - jdu do karantény! Po probuzení jsem si musela to břicho fakt prohlídnout. Smutný smajlík tam nebyl, pytel jo!

Vydržme. Vím, že je to náročný, ale o to víc si pak budeme vážit všeho, co je nám nyní odepřeno. A třeba právě teď, symbolicky v postní době před Velikonocemi, máme chvilku na zastavení, zklidnění a uvědomění si, že drobné každodenní radosti jsou všude kolem nás, jen je potřeba je vidět. Třeba to, že se ráno probudíte, vstanete z postele a jdete si udělat ranní čaj/kávu/smoothie/nevím co. Jak pravil pan doktor ve Vesničko má, středisková: "Jsou lidi, který nevstanou."

Při začátcích svého onemocnění mi jeden psycholog poradil, abych si psala každý den pár slov, co bylo pozitivní, tak si to tady odložím.. Někdy není špatný si to připomenout..

17.7. 2017 (pondělí, polojasno)

Konečně se cítím lépe, skoro bez bolestí! Mohla jsem uklidit koupelnu. Chutnalo mi jíst. :) V neděli přijede Helenka, v úterý Léňa s Marťou z Berouna. Objednala jsem nám (s přítelem) dovolenou v Kořenově.

18.7. 2017 (úterý, jasno)

Vysála jsem, vyprala jsem, umyla jsem nádobí. Cítím se zase lépe. Dnes bez bolestí.

Z jedné knihy jsem si tam také připsala tato hesla:

Tváří v tvář nejistotě není na naději nic špatného.

Všichni pacienti musejí být přesvědčeni, že se mohou uzdravit, a to bez ohledu na své šance.

ileostomie biologická léčba onkologie karanténa