Omlouvám se za delší neaktivitu, ale musela jsem věnovat čas především sama době. Byly to hodně těžké a náročné chvíle a popravdě vracet se k tomu a psát o tom mi nedělalo úplně dobře. Ani teď, když si to po sobě čtu a kontroluju, nedokážu ze sebe dostat úplně všechny emoce, které mě tam provázely. Moc tímto děkuji všem, kteří při mě stáli, utěšovali mě, prožívali se mnou každou chvíli a dávali mi naději, že to zase bude lepší. Já totiž tu naději na nějakou dobu ztratila.

Prášky úplně nezabíraly a já měla opravdu velké bolesti a nemohla jsem pomalu chodit ani s berlemi, měla jsem pocit, že mě ta páteř prostě neunese. V pátek jsem jela na PET/CT a nebyla jsem schopná ani dojít na aplikaci radioaktivní látky, takže jsem poprosila o vozík. Všichni byli ohromně vstřícní a hodní, se vším mi pomáhali. Dostala jsem tedy radioaktivní látku do žil přes port a pak už jsem seděla v místnosti - dost pěkně vyzdobená čekárna s ostatními pacientkami. Po vypití kontrastní látky přišlo na řadu samotné vyšetření, dostala jsem Novalgin na bolest přímo do portu a vyšetření jsem krásně uležela. Jediné, co bylo teda hodně nepříjemné, tak to bylo podání kontrastní látky. To, že se po těle rozvine teplo, že máte pocit, že jste se počůrali a že máte hořko v puse, to znám, ale při tomto vyšetření to bylo asi desetkrát intenzivnější, asi těmi léky na bolest. Srdce mi bilo jako o závod a kdyby to ještě chvíli pokračovalo, nevím, nevím. Naštěstí to brzy odeznělo.

Sestřičky nám ještě vozík půjčily, protože jsme pokračovali na onkologii a paní doktorku už jsem musela poprosit, zda mě mohou na onko hospitalizovat. Nedalo se to už prostě bolestí vydržet. Vyjednala mi příjem na sobotní dopoledne a volala lékařům, zda už jsou výsledky PET/CT. Jako první informace byla, že svítí páteř a žebra a že to teda vypadá špatně. Znamenalo by to metastázy. Ale že se na to ještě musí pořádně podívat, tudíž to není úplně jisté. Vybavila mě opiáty a Lexaurinem na cestu a jeli jsme domů. To, co se mi honilo hlavou, se nedá ani popsat. Bylo mi zle, zmateně, zoufale. Pak mi zavolala paní doktorka znovu, že se na to dívali rentgenologové a že ti tam metastázy nevidí a že při pondělním konsiliu se na to podívají všichni odborníci a zjistí se, co to je.

V sobotu tedy proběhl příjem, dostala jsem jednolůžkový pokoj, hned za dveřmi byla toaleta a na chodbě pak společná koupelna pro více pokojů. To mi nevadilo, jelikož jsem věděla, že do koupelny budu muset mít stejně doprovod. Jídlo bylo celkem ucházející, jen ty snídaně a večeře byly trochu jednotvárné. V drtivé většině chleba a houska, malá Flora a pak se to střídalo. Jednou salám, jednou pomazánka, sýr. Měla jsem v jídelně v lednici své zásoby a těmi jsem si trošku přilepšovala. Lékařka mi pak vysvětlila, že než budou všechny výsledky, je potřeba, abychom nastavili léčbu bolesti. Vyptala se mě, co už jsem všechno ty dny a týdny před tím užívala a vysvětlila mi, co mi budou nyní dávat. Dostala jsem opiátovou náplast, pak 3x denně Novalgin a skoro čtyřhodinovou kapačku.

V pondělí za mnou přišla lékařka a sdělila mi, že to moje vyšetření ještě proberou na onkologickém konsiliu, ale že to vypadá, že to metastáze nejsou. Pošle za mnou neuroložku, aby mě vyšetřila a zjistila, jak na tom po této stránce jsem. Co je ale pozitivní, že po onkologické stránce tam není nic závažného, takže i těch pět chemek zabralo. Po vyšetření neuroložkou jsem dostala informaci, že budu muset podstoupit magnetickou rezonanci. To jsem nečekala. Vysvětlili mi ale, že tam nejlépe uvidí vše, co se týká zad a páteře. Strašně jsem se bála, jelikož jsem na tomto vyšetření ještě nebyla. Ptala jsem se tedy všech přátel okolo, jaké to vyšetření je, ale názory se lišily. Někdo mi psal, že je to úplně v pohodě, jiní mi zase psali, že měli strašnou klaustrofobii, no děkuji pěkně. Ještě tohle do baráku. Nejlepší na tom bylo, že nevěděli, kdy na to půjdu. Prý až se uvolní místo. Ve středu přišla zpráva od lékařů, že to vypadá na zlomeninu obratlů z důvodu osteoporózy, ale že rezonance ukáže víc. Dostala jsem navíc ještě kapačku na vstřebávání vápníku a začali mi dávat tablety s vápníkem rozpustným v puse.

Chodila za mnou i rehabilitační sestra, ukázala mi, jak mám cvičit v posteli, aby mi svaly neochably. Každý den jsem dostávala infuzi a čekala, kdy mě teda vezmou na tu rezonanci. Nakonec jsem šla až v pátek po obědě. Opět zde byly sestřičky moc hodné. Nesmíte mít na sobě ani v sobě žádný kov (paní doktorka volala i mému operatérovi do Olomouce, jestli mi tam po zákrocích něco nenechali), projde s vámi sestřička takový dotazník. Pak už ulehnete na lehátko, dostanete sluchátka proti hluku (jako Otík Rákosník), do ruky tlačítko, kdyby něco, a zavezou vás dovnitř do tubusu, nohy koukají ven. Nesmíte se ani hnout, protože přístroj zaměřuje jeden bod třeba 3 minuty a jakmile se pohnete, musí začít znovu a vyšetření se prodlužuje. Lehátko příjemně hřálo, ležela jsem trochu šikmo, protože jsem se nedokázala úplně narovnat, ale zvládla jsem to. MR dělala celou dobu takové nepravidelné rány, jako když vedle v místnosti probíhá rekonstrukce. Po vyšetření se mě mírně vyděšeně sestřičky ptaly, jak dlouho mě to už bolí a hodinu poté, co jsem se vrátila na pokoj, přiběhla paní doktorka s tím, že traumatologové už zakazují vstávat z lůžka až do pondělí, než se na to podívají na konziliu. Prý mám zlomených asi 6 obratlů – všechny bederní a asi jeden hrudní a bude se řešit, co s tím. A jak si jako mám dojít na záchod?? Stomický sáček si prý mám nalepit bokem, aby se dal vylévat do nádobky a na čůrání mi přinesli mísu. Akorát já nemohla zvednout zadek, tak jsem se si ji asi měla pod sebe dát? Musela jsem si tedy nechat zavést močovou cévku. Brečela jsem. Nesmím vstát, všechno mě příšerně bolí, mám cévku a jsem psychicky úplně na dně. Upravili mi tedy sílu antidepresiv, která beru už od operace v Olomouci a dostávala jsem i Lexaurin, jinak bych imrvére brečela. Přijela za mnou kamarádka, přivezla mi moje oblíbené zákusky a já si aspoň trochu obalila nervy. Všechno mě bolelo, ležela jsem na zádech, nemohla jsem se ani otočit na bok, to mi pak projela zády šílená neuralgická bolest, jak když vás někdo šlehne elektrickým proudem. O víkendu přišly sestřičky, že mě nutně musí vykoupat a i když jsem to odmítla, nepochodila jsem, takže mě vleže tahaly na takovou desku a přes ni na koupací lehátko. Dostala jsem injekci morfinu, ale absolutně nepomohla, nemohla jsem se bolestí ani hnout, takže mou košilku musely rozstříhat. Dál už o tom psát nebudu, ale větší bolest jsem dlouho nezažila. Vyrazil se mi z toho stresu hned opar. V neděli večer se mi začalo dělat špatně a já věděla, že nedokážu ani zvracet, jelikož se neotočím na bok a každý navalení nevolnosti strašně bolelo. Měla jsem teda jen otočenou hlavu o po trošinkách jsem zvracela asi 3 hodiny. Až po druhé injekci na zvracení se to zlepšilo. Po krevních testech zjistili, že jaterní testy nejsou úplně dobré a značně mi omezili příjem analgetik.

V pondělí za mnou přišel přednosta traumatologie, že mám kompresivní zlomeninu všech bederních obratlů a jednoho hrudního a že dostanu korzet od rehabilitačních sestřiček a budu moct s ním vstávat na nutnou hygienu. Prý u mě zvolí konzervativní léčbu, protože operovat se tolik obratlů nedá. Konzervativní znamená to prostě vyležet. Trvá to cca 6-10 týdnů. WHAT??? Naučím se vstávat s korzetem a jakmile se to bude zlepšovat, mohu s ním i krátce sedět u jídla a zařazovat chůzi. Vše do bolesti. Ze začátku mi převalení na bok trvalo třeba 10 min, po milimetrech jsem otáčela, ramena, kyčle, kolena musela jít stejným směrem. Nebyla jsem schopná si nandat korzet vleže, protože to vyžadovalo otočení se na druhý, ještě bolavější bok, takže nakonec jsme ho nandávali vsedě. Přetočila jsem se tedy na levý bok, nohy dala dolů a sestřička mě chytla za ruku a druhé rameno a rovně jsem šla do sedu. To také bolelo jako čert. Pak korzet a se sestřičkou jsem si mohla přesednout na koupací židli a jely jsme do sprchy. Tam se korzet sundal a byla koupačka. A takhle každý den. Odpoledne, když za mnou přišla návštěva, tak jsem s nimi zkoušela také vstát a dávala si krátkou chůzi v chodítku. Jedla jsem zatím vleže. Hodně jsem bojovala s pálením žáhy a nevolnostmi, ale to se nakonec srovnalo. Jako všude se zde našly úžasné a empatické sestřičky a ošetřovatelky, ale byly tam i takové, které jsem svou neschopností vstát vyloženě štvala. Naštěstí těch byla značná menšina.

Ve čtvrtek přišla zpráva, že po víkendu v úterý se onkologie kvůli krátké rekonstrukci bude na 14 dní zavírat a musí se tedy vymyslet, kam se mnou. Představa, že se stěhuji někam jinam mě teda upřímně děsila. Musela jsem se kousnout a po domluvě s manželem jsem řekla, že bych teda ráda šla domů, zda to bude možné. Vystavili by pro manžela dlouhodobé ošetřovné a může se mnou být až 90 dní doma. To ale vyžadovalo ještě upravit mi doma ležení a další věci. Jelikož už se mi na zádech objevily puchýřky – první proleženiny, objednala jsem si domů pasivní antidekubitní matraci. Dá se na mou stranu postele a tím získám vyvýšené lůžko, jelikož to naše je nízké a nevstala bych z něho. Dále jsem si objednala polohovací polštáře, madla na wc, madlo k posteli, stoleček na kolečkách a zajistila domácí péči na píchání injekcí na ředění krve a kontrolu cévky. Tu jsem si jako suvenýr odvezla domů, abych první dny nemusela vstávat xkrát denně na záchod, to bych nezvládla. Přišel za mnou i primář rehabilitačního oddělení a nabídl mi lůžko u nich, jenže pod podmínkou, že budu 2 hodiny denně rehabilitovat. To jsem si absolutně nedokázala představit. Možná za pár týdnů, ale teď? To nepůjde. Rozhodli jsme se tedy, že v pondělí po kontrole na traumatologii pojedu domů.

Byla jsem ze všeho strašně nervózní, z každého přesunu, a že v pondělí to bylo maso. Ráno snídaně a jet s postelí na rentgen, tam přelézt na snímkování vsedě, pak vleže na boku a vleže na zádech. Poté zpátky na pokoj, koupačka, oběd a jet na traumatologii na kontrolu. Tam jsem zastihla svého pana doktora, jak zrovna jde k operaci, ale když mě viděl, ještě rychle běžel podívat se na snímky. Prý je zlomenina stabilní, nic se tím vstáváním nepoškodilo a mohu takhle pokračovat dál. Seděla jsem na tom vozíku na chodbě v nemocniční košilce, přes sebe erární modrou deku a plakala jsem jak želva. Můžu teda opravdu jít domů! Po 16 dnech! Ještě se stavíme za rehabilitační, ta mi upraví a utáhne korzet. Sestřičky odpoledne přišly mi zabalit, měla jsem toho nějak hodně, nějak se ty věci pomnožily, nebo co, tak mi ještě půjčily dvě igelitky. Oblékly mě do mé delší košilky a svetru – kvůli cévce jsem neměla legíny. Zobla jsem sos prášek na bolest a vybavená recepty a papírem na ošetřování jsem byla připravená na odjezd.

Ve tři pro mě přijel saniťák, naložil mě na lehátko, přikryl mou dekou a opatrně se mnou vyrazil do sanitky. Lehátko bylo strašně tvrdé a ležení mě na něm dost bolelo, ale zvládli jsme to. Poprosila jsem ho, zda by se mnou jel pomalu, že mě každá nerovnost bolí a vyhověl mi. Byli jsme plní, jednu paní jsme po cestě vysazovali v jedné vesnici, další dvě paní v další vesnici a společně s jednou starší paní jsme jeli až k nám domů. Jízda vleže teda nic moc, normálně by to trvalo domů hodinu, jenže s těmi zastávkami to byly hodiny dvě. Před barákem už na mě čekal Zdenda. Společně se saniťákem mi pomohli na sedačku a vynesli mě po schodech jako princeznu až do ložnice. Jsem DOMA!

hospitalizace zlomenina obratlů léčba