25 dní. Za tolik času to budou dva roky, co jsem poprvé slyšela z úst lékářů, že se něco děje. To jsem ještě neznala přesnou diagnózu.. Jak to prožívám dnes?

Dva roky s nemocí. Možná to zní trochu jako klišé.

Je teď moderní o nemoci psát, vydávat knihy, dělat osvětu. Nevím, jestli jsem se inspirovala jinými lidmi, kteří se snaží svou nemoc přiblížit ostatním. Nevím, jestli je to dnešní dobou, že člověk může otevřeně napsat na svůj blog, co cítí, co si myslí a co dělá. Onemocnět před třiceti lety, asi si tohle všechno píšu doma do sešitu. A taky by už vlivem tehdejší medicíny a léčby pravděpodobně bylo po mně..

Docela teď jezdím vlakem, tak jsem si do své mp3 nahrála písničky, které jsem poslouchala před cca 10 lety. Hned, jak jsem slyšela první slova, rytmy, přesně se mi vybavily situace a nálada, které jsem při nich prožívala. Věk kolem dvacítky, pocit, že jsem mladá, mně se nic nemůže stát. Začala jsem vydělávat svoje první peníze. Pařilo se a to dost. Hledala jsem, co vlastně budu v životě chtít dokázat? Určitě dělat práci, co mě baví. Třeba i dostudovat. Najít si chlapa, se kterým ve vzdálené budoucnosti založím rodinu. Taková ta klasická vize průměrný český holky.

V jedný tý mojí písničce z mp3 se říká: "Celou dobu trávíme hledáním vlastní cesty, aby nás nakonec všechy po jedný a tý samý nesli."

Věk 21. Práci jsem si našla celkem rychle a to mě hodilo do módu - už jsem dospělá, důležitá, chodím přece do práce. Pařba střídá pařbu. Stěhování od rodičů. Dálkový studium navazujícího magisterskýho oboru. Mýho nynějšího manžela jsem potkala v pětadvaceti. To, že to bylo v půl 6 ráno v hospodě, radši ani nebudu zmiňovat. Nikdy by mě nenapadlo, že to budou moje poslední bezstarostné roky. Že pak přijde něco, co mi podtrhne nohy a já spadnu tvrdě na zem, kde si pěkně nabiju držtičku. Nemyslím si, že bych byla nějak nezodpovědná, nepokorná, nebo tak něco. Žila jsem normální život pěta, šestadvacetiletý holky, která makala, ve volných chvílích se bavila a těšila se, že pojede někam na dovolenou, ušetří si na něco pěknýho na sebe a třeba se někdy zmůže na vlastní bydlení.

Pak se vám život převrátí, ne o 360°, ale rovnou klidně o 720°. Dozvíte se, že máte něco v břiše, co jako úplně nevypadá jako obyčejný cysty. Pak přijde ortel v podobě zhoubného nádoru a svět se vám zhroutí. Pak přijde léčba a vy si řeknete, že budete bojovat jako lev (asi ne náhodou jsem narozena v jeho znamení). Asi stokrát to chcete vzdát, asi tisíckrát si přejete, probudit se z toho hnusnýho snu. A po tisící první se zase zvednete a jdete do boje, protože tady nejde o nic jinýho než o život. Ne o peníze, o vlastní bydlení, o titul, o společenský postavení, nebo já nevím co všechno je pro koho důležitý. Jde o to nejhodnotnější, co nám bylo dáno a to je život sám.

Myslím si, že jsem asi prošla určitou změnou. To opět zní jako klišé, ale když si vzpomenu na tu holku před nemocí, ta transformace je tam znát. Kdo to prožil, ví, kdo neprožil, myslí si že ví, ale neví. Jen tuší. Jedná se totiž o nepřenositelnou zkušenost. Začala jsem si vážit sama sebe, mít se ráda bez rozdílu toho, zda mám 70 kilo a velikost 42 nebo XS. Zda mám vlasy, nebo jsem plešatá, bez obočí a řas, s pytlem na břiše a mnoha jizvami. Vážím si každýho rána, kdy se probouzím a večera, kdy usínám. I když popravdě, jakmile je člověku líp, strašně rychle sklouzává do původního nastavení. Honem rychle, tohle stihnout, stres, shon, naštvání se pro maličkosti.

Většinou mě na to upozorní moje tělo - HEJ! ZPOMAL! Křičí. Třeba mě něco zabolí, není mi dobře, ztratím energii. A v tu ráno si vzpomenu na to, co je podstatou, být tady a teď a užívat si to. I když zrovna prší, i když zrovna stojím s autem v zácpě nebo se mi nepovede těsto na koláč. Nebo mi do hlavy vstupujou hnusný myšlenky, který tam opravdu nechceme!

Lidi se mě často ptají, jak se mám, jak mi je. Paradoxně je mi po dlouhé době dobře. Když nejsou bolesti, chutná mi jíst a mám sílu dělat jakš takš co mě baví, to považuju za óbr úspěch. Pořád se učím odpočívat. Mám takovou povahu, že nedokážu posedět, furt musím něco dělat. Přitom nic nikam neuteče, když se na hoďku člověk zastaví, dá si čaj a zrelaxuje se. To mi moc nejde a musím si na to dávat pozor.

Hodně mi v posledních svou letech pomohla rodina, okolí, kamarádi, zdravotníci. Patří jim za to nesmírný dík.

Přátelé, myslete na sebe. Mějte rádi sebe, rozdejte dobrou náladu a otevře se vám celý svět. Když jsem si to teď po sobě přečetla, zní to teda krutě sluníčkářsky. Ale co jako? Vzpomněla jsem si ještě na tohle: Když potká sob soba, mají radost oba. Když se potkaj tři sobi, tak se radost násobí. 

nemoc ileostomie bilance