Markery stoupají dál, co s tím? Vyšetření. PET/CT. Co to je, jak to probíhá a k čemu to je? Jak se vypořádávám se strachem "ze známého"?

Článek jsem nazvala podle seriálu z roku 1995. Bylo to o dětech, které skončily z různých příčin (např. cukrovka, anorexie,...) na dětském oddělení v nemocnici. Hodně mi to připomínalo můj pobyt v dětské oční léčebně, který jsem absolvovala v létě roku 1993 (tudíž mi bylo čerstvých 5 let) na necelé dva měsíce, kdy měli lékaři a sestry za úkol procvičit mé oči tak, abych se zbavila šilhavosti, zmírnili tupozrakost a počet dioptrií na dálku. Bez maminky, rodiny, kamarádů, pokojíčku.

Byla to má první a na dlouho i poslední zkušenost s lékaři a pobytem v takovém zařízení. Jelikož se dětská paměť dosti časem smývá, vybavují se mi jen útržky. Klecová postýlka, pokoj s mnoha dětmi, v kufříku oblíbení plyšáci. Kluk, který se jmenoval Marek, zlobil nás a my mu říkali Marek, párek. Nekonečně dívání se do roztodivných přístrojů na točité stoličce, na které jsem se ale točit nesměla. Všechny děti s brýlemi či okluzorem (zákryt zdravého oka k procvičení a namáhání nemoného). Vůně krupicové kaše, neosobní a obrovské místnosti se záchody, běh z velkých schodů každou sobotu, když přijela maminka a další členové rodiny na návštěvu. Rozbité koleno, jak jsem v tom úprku zakopla a hodná sestřička, která mě ošetřila a dala lízátko. Neštovice. Návrat domů a slib maminky, že už nikdy nikam nebudu muset takhle odjet.

Pocity to ve mně zanechalo vskutku smíšené. Brýle mi sice zůstaly, ale je pravda, že intenzivní pobyt mi hodně pomohl a oční vady se mi opravdu výrazně zlepšily. Doufala jsem, že podobné zkušenosti už žádné mít nebudu a zdravá jako řípa propluju životem. Asi jako každý. Ale chyba lávky.

2 roky a 5 měsíců léčby onkologického onemocnění vzalo u mé psychiky za své. Přicházely vzestupy a pády, špatné i dobré zprávy. Nyní jsem po dvou sériích chemoterapií, 5 operacích, na biologické léčbě a xy různých vyšetření a biopsií. O tom už jsem psala. Onkomarkery ale bijí na poplach a v několika týdnech celkem nelení a zvedají se. Otázkou tedy je, co se zase v břiše děje?! Zkusíme tedy PET/CT. Vyšetření, které celkem pěkně ukáže, zda jsou v těle nějaké nádorové buňky, které se po podání speciální "radioaktivní" látky rozsvítí a ukáží se na snímcích.

Už jsem toto vyšetření absolvovala jednou před rokem a půl, před konzultací k HIPECu, takže jsem nyní věděla, co čeho jdu. Objednala jsem se nyní do Protonového centra, jelikož vyšetření PET/CT nedělají v každé velké nemocnici, je jen v některých. Den před tím nesmíte jíst sladké a máte se vyhnout těžké aktivitě. 6h před vyšetřením se nesmí jíst, hlavně nic sladkého, ani bonbon, ale pít se má hodně.

Překvapilo mě prostředí. Vše krásné, čisté, moderní. Připadala jsem si jak v hale nějakého luxusnějšího hotelu. Bonusem bylo, že se nelekli portu a mohla jsem dostat kontrastní látku přímo do něj. Šla jsem si tedy nechat port napíchnout a pak jsem čekala, až si mě sestra odvede podepsat papíry a souhlasy. Pak vás poučí, že 24h po nesmíte radši k těhotným a k malým dětem (kvůli nedovyvinuté štítné žláze), ale svým "zářením" nikoho nemůžete ohrozit, protože je opravdu minimální. Pak už si vás vezme personál, propláchnou port, přijde za vámi doktor, z rudlíku, kde leží (asi olověná) těžká schránka, vyjme připravenou stříkačku s koktejlkem radiofarmak a aplikuje vám ji. Pak jdete na hodinku do připraveného pokojíčku za těžké kovové dveře a hodinu čekáte, až se v těle látka "vychytá". Princip je totiž asi takový, že vám podají "radioaktivní glukózu" (jsem laik, takže odborníci prominou) a rychle se množící (=nádorové) buňky se cukru nažerou a pak se hezky pod přístrojem rozsvítí. Po hodince, kdy odpočíváte a pijete předepsané tekutiny (vodu) vás zavolají a jde se na to. Přístroj je jako CT, tzn. širší prstenec. Lehnete si na záda, přikrejou vás dekou, aby jste nedrkotali zimou a neznehodnotili snímek. Doporučuje se tepleji obléct nez kovových prvků. Ruce za hlavu a cca 30-40min ležet bez hnutí! Nejdřív vás projede klasické CT s kontrastní látkou, pak pustí PET. Lehátko s vámi jede a celou od krku po pánev vás fotí skrz na skrz. Hrozně jsem se bála, že se mi bude chtít kýchnout, kašlat nebo nevim co.  Po vyšetření ještě půl hodiny čekáte a můžete jít domů.

Nejhorší je čekací období na výsledky. Ukousala bych si nejradši rty nervozitou. Ale jakožto již ostřílená harcovnice se snažím dělat, že se nic neděje. Čtu (a myslím na to), uklízím (a myslím na to), jdu na kafe (a myslím na to), pustím si film (a myslím na to). Koupím si něco hezkýho (a chvíli na to nemyslím ). Pak za pár dní zavolá paní doktorka a sdělí vám výsledky.

Svítí konečník. Respektive u mě jen zbytek konečníku, mám nechaných cca 10-13 cm na konci zaslepených svorkami uvnitř. Možná je tam zánět, možná recidiva. Musím na další vyšetření - rektoskopii s případnou biopsií.

Najednou mě přepadne strašná panika, stres a absolutní nechuť ke všemu. Nechci na žádný dovyšetření, na žádnou další bolestivou biopsii, nechci podstupovat hypotetickou operaci. Hlavou mi jedou všechny černé scénáře a rekapituluje se mi, co už jsem všechno zažila. Nechci nikoho vidět, s nikým mluvit, jen brečet. Proč pořád já? Bylo to po dlouhé době, kdy jsem zase hrábla do dna. Dostala jsem strach "ze známého", o kterém krásně psaly před nedávnem holky z nejsemtabu.cz. Už tak trochu vím, co je to za bolesti a věřte, že člověk nemá nekonečno sil a energie vše zvládnout.

Hodně mě podpořila rodina, manžel a kamarádi. Za pár dní jsem se trošku oklepala a na rektoskopii se objednala. Strach je obrovský, ale vyšetření je potřeba. Jinak nikde po těle žádný zásadní nález nemám. Což je úspěch! Pokud se ukáže, že bude muset konečník pryč, budu se s tím muset poprat. A taky se vyrovnat s tím, že bych měla stomii už napořád. Ale nepředbíhejme.

Prostě teď vzít síly do hrsti a po pádu opět vstát!

nemoc ileostomie onkologie