Návrat domů byl úžasný. Konečně jsem mohla mít den podle svého a neřídit se nemocničním „rozvrhem“. Žádný v půl šestý ráno dveře, bum, pro konvici s čajem, změřit teplotu, přinést konvici s čajem, léky, snídaně, krátká vizita, atd. Mohli jsme si den uspořádat dle svého. Jen pro časovou představu, jsme teď na začátku května.

Ještě jsem si vzpomněla na zážitek z poslední noci v nemocnici. Spím a najednou se rozrazí dveře. Bylo ještě šero, téměř tma, na hodinách 5:15. To bude asi sestřička, říkala jsem si. No jo, ale ono se nic nedělo. Otevřu teda pořádně oči a k mojí posteli se blíží pán v noční košili, pacient. Jak z hororu tvl! Já se lekla, koukám na něj a on: „Dobrý den, co vy tady?“ Já mu říkám: „No dobrý den, tohle je můj pokoj!“ Tak stál, koukal na mě a pak říká: To je ale hodin. A odešel. No já myslela, že mě vomejou. Za chvíli přišla sestřička, tak jí to říkám a ona prý, že pán jim tam cestuje po oddělení takhle celou noc, že už nevědí, co s tím. No já myslela, že mě klepne pepka. Ještě že už jdu domů!

Jelikož jsem sama ani nevstala z postele, musel se o všechno starat manžel. Takže měl na krku celou domácnost plus mě. Já si sama ani nenalila pití. Takže jídlo, čištění zubů, výměna sáčku, vše se odehrávalo v posteli. Už jsme pak měli vypracovaný systém. Zrušila jsem si pojízdný vozík, který má tři patra a měla jsem v něm věci na macramé a nahradily to léky, kosmetika, buničina, krabice s injekcemi a mastmi. LDN hadr fakt. Puchýře na zádech jsme do 14 dnů doma společně s terénní sestřičkou vyléčili a trénovala jsem 3x – 4x denně sezení s korzetem a pak i chůzi, v posteli jsem se polohovala na bok. Po dvou týdnech jsem si nechala vyndat cévku (třikrát hurá) a z počátku jsem chodila na mobilní wc, které jsem měla také v ložnici, jelikož jsem nedošla ještě na záchod a byl pro mě moc nízký a špatně se mi z něj vstávalo. Do sprchy jsem chodila obden a po čase jsem začala trénovat i chůzi na toaletu.

Po měsíci (v červnu) jsem měla kontrolu na traumatologii a jelikož jsem onkologický pacient se sníženou imunitou, dostala jsem sanitku sama pro sebe a pro doprovod, což bylo skvělý. Nemuseli jsme nikde dlouho čekat, odbyla jsem si rentgen a kontrolu a jeli jsme zase zpátky domů. Pan řidič místní dopravní služby byl strašně hodný a vše proběhlo bez problémů. Do sanitky mě snesl s manželem na sedačce a pak už jsem jela vleže. Jediné co, tak že mi našli při rtg ledvinový kámen. Pravděpodobně z nadměrného množství vápníku, které jsem brala. Jak já brečela, nemůžu mít prostě nic normálně. Paní doktorka mi řekla, že pokud nedělá problémy, nebudeme se tím zatím zaobírat. No, musela jsem to rozdýchat. Kontrola ale dopadla dobře, nic se nezhoršilo a mám pokračovat i nadále. Až se na to budu cítit, další měsíc mohu odkládat korzet a další kontrola v půlce září.

Co mě ale trápilo, bylo to, že jsem strašně moc chtěla jít ven. Jenže jak to udělat, když musím ležet? V té době jsem vydržela sedět asi deset minut a kvůli deseti minutám se převlíkat a scházet schody, to se mi nechtělo. Nakonec tchán se Zdendou přišli na to, že i udělají venkovní postel. Vzali starou kovovou kontrukci z bývalé palandy, změřili podle mojí postele doma, jak má být vysoko, vyrobili z prkýnek rošt, vyndala se matrace pro návštěvy a tradá, měla jsem venkovní postýlku. Asi nemusím psát, jak jsem plakala, když jsem po měsící doma vyšla ven na zahradu. Zdenda mě po schodech podpíral a já byla nejšťastnějším invalidou pod Lužickými horami.

Po dobu mého návratu domů se tu vystřídalo spoustu návštěv, všichni byli moc milí a nosili mi dobroty z mých oblíbených kaváren a cukráren. Bojovala jsem ale trochu s nevolnostmi, pálení žáhy a měla jsem tiky v rukách a nohách. Brala jsem totiž léky na neuralgickou bolest, tak jsem je po konzultaci s lékaři postupně vysadila a stav se zlepšil. Pak mi paní doktorka z onkologie požádala pojišťovnu o novou biologickou léčbu, tak jsem jí zkusila brát, ale asi v kombinaci s opiátovou náplastí se to spolu příliš nekamarádilo a dělalo se mi hodně špatně na zvracení. Měla jsem kontrolní odběry (sestřička přišla ke mně domů, abych nikam nemusela) a vše bylo v pořádku, jen jsem měla méně hořčíku a draslíku, i když ho beru v tabletách, tak jsem mírně zvedla dávkování. Bioléčbu jsem pak vysadila na povinnou týdenní pauzu a bylo to mnohem lepší. Už jsem se ale pohybovala lépe (dvě berle, korzet, vstávání z postele takřka bez pomoci) a Zdenda po dvou a půl měsících mohl jít konečně do práce. Chodil za mnou tchán a pomáhal mi s ohřevem jídla, doplnění pití atd. Zkusila jsem tedy bioléčbu znovu, snížili jsme dávku. Třetí den, co byl Zdenda v práci jsem se vzbudila a už mi bylo blbě. Říkala jsem si, že to možná bude chtít změnit polohu, tak jsem vstala, nasadila korzet a šla na záchod. Nutno pro představu ještě podotknout, že ten korzet má vzadu takovou tvrdou desku, která je zhruba vprostřed zad. Ještě jsem stála před wc, že si sednu, a najednou mnou projela vlna navalení se ze zvracení. Záda se dole v bedrech zvlnily a zasekly se o tu desku na zádech a prokřuply. Zabolelo to, sedla jsem na wc a zachvátila mě panika. Do prdele co to bylo? Zvedla jsem se šla jsem do postele a už jsem cítila, že to strašně bolí. Volala jsem teda mamce, abychom vyřešily, co budeme dělat. Zavolala jsem také paní doktorce, ta se spojila s mým traumatologem a prý ať už se stalo cokoliv, musím to vyležet. Nejlépe si dojít na rentgen, pokud to zvládnu. Na rentgen jsem se odvážila až za pět dní, strašně mě to totiž bolelo a zase jsem měla pocit, že mě záda prostě neunesou, jako na začátku. Na snímcích nic tragického nebylo, takže rozkaz zněl jasně, vyležet a vydržet. Za 14 dní bylo po bolesti, ale musím se přiznat, že jsem byla týden na Lexaurinu, protože mě to zase dostalo na úplný dno. Tolik týdnů snažení a můžu začít znovu.

Na začátku září už jsem se jakš takš pohybovala s jednou berlí a když polevily tyto bolesti, měla jsem chvíli klid a objevily se jiné, tentokrát lopatky. Jela jsem zrovna na onkologii, tak mi paní doktorka domluvila i kontrolu na traumačce. Na onko jsem byla domluvená, že mi připraví postel dole na chemoterapeutickém sálku, abych v mezičase, kdy budu různě čekat na vyšetření, mohla ležet. Absolvovala jsem rentgen a žádné velké změny (ani k lepšímu) tam nebyly, takže prý vlastně všechno v pořádku. Že při silné osteoporóze hodně dlouho trvá, než se obratle zavápní. Na můj dotaz, zda bych si mohla zaplatit nějaký pobyt v rehabilitačním centru, se na mě pan primář podíval a odvětil, že to by moje páteř nevydržela. Že když rehabilitace, tak v místě bydliště, ambulantní, opatrné, pomalé, tak jednou týdně a cvičit si pomaličku doma. Také mi řekl, ať už sundám korzet, že potřebuju obnovit svůj vlastní a že už je to od úrazu dost dlouho, tak můžu začít. Na onko jsem pak vykapala kapačku na podporu vstřebávání vápníku a jeli jsme dom. Tentokrát už vlastním autem vsedě. Rozhodila jsem tedy sítě a táta mi sehnal skvělou fyzioterapeutku, která začala jednou týdně docházet ke mně domů a já zahájila dlouhou cestu, abych se zase „postavila na nohy“. No a pak nám nabourali auto...

hospitalizace zlomenina obratlů léčba