Na narozeniny se pokaždé těším. Na setkání s rodinou, přáteli a na to, že je vůbec mohu znovu oslavit. Letos to bylo trošku jiné. Dva dny před narozkama jsem měla chemoterapii, tudíž jsem na svůj den byla unavená, bez chuti a bez elánu. Manžel ležel doma s angínou, takže to všechno proběhlo spíš v hodně ležérním stylu. Manžel má narozky o dva dny později než já (ano, leželi jsme spolu v místní porodnici), tak jsem mu alespoň upekla koláč a rozhodli jsme se, že penízky na dárky věnujeme spíš do rekonstrukce. Dočkali jsme se montáže kuchyně, obkladů v koupelně a dodělání elektřiny. Když se vše bude dobře vyvíjet, mohli bychom se na podzim stěhovat. Já doufám, že už na přelomu září a října, ale znáte to, vše se ještě může klidně podělat!

Nechala jsem si píchnout první dávku očkování - ten večer mě bolela ruka a druhý den jsem měla zvýšenou teplotu, jinak dobrý. Připravovala jsem také rozlučku se svobodou pro mojí mnohaletou kamarádku, která mě požádala, zda jí půjdu za svědka. Jak já jsem se těšila. Zamluvila jsem stůl v místní restauraci, objednala jsem balónky, placky na tričko pro tým nevěsty, propriety pro nevěstu (korunku, šerpu), dárek a samozřejmě vygooglila pár her, abychom se s děvčaty nenudily.  Večer se vyvedl a jsem moc ráda, že byli všichni spokojení.

Také se obnovila onko jóga a cvičili jsme na louce u našeho rybníku. Nikdy bych nevěřila, že by mě to bavilo, ale tenhle relax byl přesně to, co jsem potřebovala. Ležet a dívat se jen tak do nebe, na stromy... 

Před další chemoterapií jsme jeli s nevěstou do Liberce, že se podíváme po šatech a koupíme různé potřebné věci na svatbu. Takže po šesti hodinách úporného shánění jsme neměly v podstatě nic - jen košile pro její dva syny a manžela. Byly jsme z toho trochu rozladěné, ale rozhodly jsme se, že se podíváme ještě u nás, zda bychom nevybraly svatební šaty v půjčovně, boty v místní obuvi a já jsem se rozhodla, že se ještě po svých šatech mrknu na netu. Celou noc se mi zdálo o štendrech s hadrama. Samozřejmě jsme nakonec u nás ve městě pořídily naprosto nejlíp. Takže příště žádný nákupáky a velký města, nemá to cenu.

Zjistila jsem trochu nemilou věc a to, že se má pochemková rozežranost začala pěkně a plíživě odrážet na mé váze. Jenže je to hroznej syndrom - po dnech, kdy vám nic nechutná a vše je divný, máte pocit, že se musí všechno a nejlépe ihned dohnat. Budu to muset nějak začít řešit a neplácat pátý přes devátý, protože jinak budu brzo jako koule. Ráda bych si i zacvičila, jenže jsem pořád hodně unavená a nemám na fyzickou aktivitu myšlenky...

Co mě taky ještě překvapilo, bylo to, že po snížení dávky chemoterapie mi začaly rašit řasy, obočí a na hlavě mám opět svoje kiwíčko - nejsou to vlasy, spíš hoooodně jemné a řídké chloupky a připadám si jako to tropické ovoce. Markery zase trochu klesly, tak jsem zvědavá, kolik těch kapání ještě bude. V plánu bylo deset, ale je dost možné, že mi ještě paní doktorka něco přidá. Co vám budu vyprávět, už mě to moc nebaví. Každý tři týdny kapat, pak mi není dobře, jsem často unavená, dobrá nálada se občas vytratí. Ale pokud to zabírá, jsem ochotná to vydržet.  Držte mi palce. 

ileostomie chemoterapie léčba