Vždy, když si najdu chvilku pro psaní dalšího příspěvku na blog, projedu fotky v mobilu. To je taková skvělá kronika, která mi vždycky hodí pomocnou udičku, a já si vzpomenu, co všechno jsem za uběhlý čas prožila. Pozoruji totiž na sobě, že se po léčbě hůře soustředím a občas i dost zapomínám. Ale možná je to také z toho, kolik podnětů se na člověka valí a že myslím na x věcí zároveň. Někde jsem četla, že tolik podnětů, které na nás působí za týden, neměli naši předchůdci před sto lety za celý život. Snad si to teda pamatuju správně.

Na konci září se konaly komunální volby. Chyběli lidé do komisí, tak jsem byla oslovena s tím, zda si nechci přivydělat nějakou tu korunu a být u toho. S radostí jsem souhlasila, vždycky jsem si to chtěla zkusit, jaké to je. A zapisovat lidi, kteří přijdou, následně spočítat hlasy, snad zvládnu. Volby byly jednokolové v pátek a sobotu. Donesly jsme si nějaké občerstvení, hrazenou jsme měli večeři a následný oběd. Lidé celkem chodili, účast byla necelých 40 %. Největší legrace byla s důchodci. Neberte to prosím tak, že se tomu vysmívám, já je obdivuji a vždy jsme je pochválili, že přišli volit a ochotně jim pomohli. Tady pár úsměvných situací.

Například přišla paní, která mi nahlásila jméno, a po zkontrolování občanského průkazu jsme zjistili, že se jmenuje úplně jinak. Jiná paní nám zase vyprávěla, jak už asi zazimuje jahody a že po výměně kyčle zase může tančit – předvedla i s názornou ukázkou. Další paní si z volebního lístku/plachty přinesla vystřižený název strany, kterou chce volit. To jsme jí museli vysvětlit, že musí vyplnit lístek nový, že takhle to neplatí. Nejlepší byl mladík, který dorazil autobusem (jako řidič) v sobotu za dvanáct minut dvě s tím, že ale nemá občanský průkaz, protože mu propadla platnost. Stačil si ještě odjet domů pro platný cestovní pas a mohl odvolit. Následné počítání bylo opravdu pro fajnšmekry. Jelikož bylo mnoho možností, jak volit, měli jsme z toho všichni hlavu jako balon. Hlasy jsme spočítali okolo šesté večer a po všech nezbytných úkonech jako zadání do počítače, zapečetění všeho, snad i dózy na kafe, jsme se mohli odebrat do svých domovů a čekat na výsledky, které naštěstí dopadly dobře.

Další dny byly opět kulturní. Jeli jsme na koncert Tros discotequos (Dyk, Prachař, Maxián), dále jsem s mamkou šla na Dana Bártu (který byl fakt sympaťák a výborný zpěvák), účastnila jsem se hudebního festivalu, na který chodíme s kamarádkou už pár let. Hrají tam skvělí Basscoffee - DJs a živý bubeník Alík a i letos jsme tam protančily střevíce. Pak jsme s kamarády vyjeli na víkend na chalupu, dětem udělali halloweenský program a dostala jsem nabídku účastnit se na vánočních trzích se svými výrobky z macramé.

Také jsme měla kontrolní CT. Výsledky byly snad dřív, než jsem došla z budovy chirurgie na onkologii, což mě celkem zaskočilo. Čekala jsem je nejdříve za tři dny. Žádné zlepšení se nekonalo, zhoršil se nález na plicích, ale jelikož je to mírné zhoršení a já se cítím dobře, zatím se v tomhle ohledu nebude nic podnikat. Při příjezdu domů a pročtení těch pár řádků v lékařské zprávě jsem se psychicky zhroutila. Od odchodu (rozuměj smrti) druhé kamarádky z onkologie si nějak zase víc uvědomuju, co mě asi čeká. A není to nic hezkého. Jenže jak dlouho mám ještě čas? Jak dlouho období, kdy můžu normálně žít, vydrží? Vím, že normální zdravý jedinec taky neví dne ani hodiny. Ale když žijete 5 a půl roku s nevyléčitelnou diagnózou, je to kurva těžký. Snažím se zaměstnat si hlavu, abych na to nemyslela, ale nakonec to dopadá spíše tak, že si toho beru moc a jedu na setrvák. Hledám tak balanc mezi tím, abych se neodrovnala a také mezi tím, abych se nezbláznila. Děkuji Bohu za každý den, který mi dává, ale když pořád někde v hlavě bliká kontrolka, že ten čas máš vlastně asi nějak vyměřenej a moc ho už asi nebude, je to fakt na palici. Žádný lékař mi neřekne, zda to jsou měsíce, či roky, co tady na tom světě budu strašit, ale já bych fakt potřebovala najít něco, co mě uklidní.

Své výsledky jsem odeslala ještě panu profesorovi do Prahy a domluvili jsme se, že tam v lednu přijedu na konzultaci. Prý je před podpisem studie nového léku a teoreticky by to třeba pro mě mohlo být zajímavé.

Adventní čas je období čekání a připravování se na příchod Ježíška. Je to čas zklidnění, dobročinnosti a třeba taky konáním dobrých skutků. Nic není trvalé, a proto obejměte své blízké a řekněte, že je máte rádi. Ozvěte se někomu, koho jste dlouho neviděli. Navštivte někoho osamoceného. Přispějte na dobročinnou sbírku. Udělejte si čas na rodinu.

Po delší době jsem se viděla s kamarády. Pár z nich mi nezávisle na sobě řeklo, že mě rádi vidí. Tři slova a jakou mají obrovskou sílu. Děkuji za to. To je moje motivace. Vy jste moje motivace.

ileostomie chemoterapie léčba