Jaké to je trávit svátky na IPCHu? A jak je budu trávit letos?

Když jsem byla malá, na Velikonoce jsem se celkem těšila. Doma jsem si vykoledovala nějaké to čokoládové vajíčko a zajíčka a také jsem dostala něco na sebe, aby mě beránek nepokáknul, jak se tak říká. Když jsem chodila na gympl a na vejšku, dveře se u nás doma netrhly. Chodili spolužáci a kamarádi a spíš než vajíčko chtěli panáka. 

Když jsem začala učit, tak chodili moji žáci, což bylo milé. Pak jsem se odstěhovala a tyto jarní svátky jsem trávila mimo domov. Návštěvy odpadly a já byla ráda, že to nemusím řešit. Pak přišla nemoc a já trávila po operacích Velikonoce na IPCHu (intenzivní péče chirurgických oborů) v Olomouci.

Ležela jsem tam tři týdny v kuse a ten týden, než začaly Velikonoce, to byl asi 5. týden dohromady. Jelikož se mi dělaly pořád v břiše abscesy, musela jsem po HIPECu ještě na tři další operace plus mi ještě zaváděli jeden dren k žaludku pod CT. Už mě ani nezašívali, aby mě nemuseli pořád rozšívat a zašívat a měla jsem v ráně nacpanou takovou houbu, břicho jsem měla převázané takovou jako fólií, ze které se odsával vzduch, aby to bylo pod tlakem. Přišlo mi to trochu nechutný, takže jsem to nijak zvlášť nezkoumala a pod peřinu jsem se moc nedívala. 

Měla jsem zavedenou sondu do žaludku (znova), protože co jsem snědla, jsem vyzvracela, měla jsem zavedenou cévku do močáku (už skoro měsíc) a jen si při mytí 2x denně sednout na postel byl extra výkon. Většinou se mi hned začala motat hlava a bylo mi na omdlení. Nemohla jsem chodit, protože mě nohy už vůbec nenesly. Krmená jsem byla výživou do žíly celý den.. Zhubla jsem 13 kilo. Psychicky jsem byla už pěkně v háji, začala jsem být depresivní, špatně jsem spala, neměla na nic náladu - taky na co, že jo, byla jsem bolavá, utrápená a bez vidiny zlepšení. Do toho stomie, všemožné jizvy a dreny, bolavá záda z postele, bolavé injekce do ramene na ředění krve a odběry.

Lékaři mi doporučili návštěvu psychologa, tak jsem ji přijala a chodila za mnou také kaplanka, která se mě zeptala, zda také nechci, aby za mnou přišel pan farář, aby mi dal pomazání nemocných. Jelikož jsem byla rozhodnutá vyzkoušet úplně všechno, souhlasila jsem.

Přišel tuším asi týden před Velikonocemi, nepamatuji si to už přesně. Jsem sice pokřtěná, ale do kostela jsem chodila spíše sporadicky na Vánoce a Velikonoce, u zpovědi jsem byla naposledy jako dítě. Pan farář si mě vyslechl, vyzpovídal a já nějak neměla problém mu všechny svoje prohřešky říct. Byla jsem už tak nějak odevzdaná a jen jsem chtěla z toho všeho ven a udělala bych pro to cokoliv. Provedl pomazání nemocních, s modlitbou mi pomazal olejíčkem čelo, dlaně a bylo.

Před Velikonocemi za mnou přijela mamka a manžel, přivezli mi od babičky kousek beránka a hovězí vývar, v sobotu dokonce přijeli taťka a bráchové. Jak ráda bych se viděla doma, barvila vejce a nastavila zadnici na pomlázku. Kdepak. Zbavila jsem se ale zvracení, nemusela jsem mít sondu a pomalinku jsem začínala jíst. Také jsem poprvé došla s chodítkem a sestřičkou do koupelny. Jen jednu cestu, víc jsem nezvládla, ale super! Také jsem sledovala telku a těšila se z návštěv. Přestala jsem pomalu mít teploty a vidina přesunu na normální pokoj se stala jasnější.

Mamka mi přinesla velikonoční výzdobu, kraslice mi koupila na trzích na náměstí v Olmíku, ovečku mi poslala babička a taťka přivezl plyšového králíčka. V pondělí mě Zdenda vyšupal pomlázkou, že nikdo není zvědavý, abych se tady válela ještě bůhví jak dlouho. Můj stav se natolik zlepšil, že jsem v úterý mohla na normální pokoj.

Tam jsem se učila chodit s oporou, vydržet déle sedět, rozjídala jsem se, těšila se domů a za týden mě opravdu domů pustili.

Když jsem se bavila s mým panem primářem, říkal, že to bylo zvláštní, že jsem šla ze zánětu do zánětu a pořád se objevovaly nějaké komplikace. Pak najednou, jako by se stal zázrak a já se zlepšila a najednou to všechno ustoupilo.

Já za tento zázrak Velikonoc (Zmrtvýchvstání, uzdravení, zabrání antibiotik - říkejte si tomu jak chcete), děkuju tam nahoru každej den. Je tomu už rok, co jsem se vrátila z Olmíku a žiju! Symbolicky opět před Velikonocemi mi dobíhá v těle poslední chemka. Kéž by pro všechny lidi tyto svátky nebyly jen to "trapný nastavení zadku", hon za výslužkou a panákama, ale taky si uvědomění, že je tu po dlouhé zimě jaro. Příroda se probouzí a začíná znovu.

Kéž bychom i my tento pomyslný začátek nového, plodného a slunečného období prožívali s nadějí, že bude líp. Protože ono JE!

"Existují pouze dva dny v roce, kdy nemůžeme dělat vůbec nic. Jedním je včerejšek a druhým zítřek. Proto je dnešek tím správným dnem, kdy má člověk milovat, konat a žít."

Velikonoce jídlo beránek salát nádivka