Leukaferéza

Tak už mám za sebou odběr bílých krvinek. Jedna noc ve špitále nebyla úplně procházkou růžovou zahradou..

Asi si říkáte, proč je na úvodní fotce kamínek s opičkou? Tak ten jsem našla před vstupem do nemocnice a v rámci Kamínkování dovezla svým neteřím.. Pošlou ho opět dál na další putování..

Ale teď už k věci. Minulé pondělí jsem byla v nemocnici na COVID testu, sepsání papírů, domluvit se co a jak před leukaferézou - odběrem bílých krvinek na výrobu mé vlastní vakcíny. Paní primářka z krevní banky spolu se sestřičkou shledaly, že mé žíly v podstatě skoro nejsou vidět, takže zavedení centrálního katetru bylo nevyhnutelné. Po vysvětlení, v kolik kde mám zítra být a po odběru na testy infekčních nemocí, jsme odjeli na přespání do Berouna, aby manžel nemusel každý den řídit takovou dálku. Jelikož hotely ubytovávaly jen pro služební cesty, poprosili jsme naše přátele a přespali u nich. Beroun je pro mě srdcovka, jelikož jsem tam tři roky žila a pracovala, ale v současné koronavirové situaci jsem se nemohla setkat se všemi přáteli, což mě teda pěkně nazlobilo. Ale jelikož teď budeme do Prahy jezdit na vakcíny, určitě to není poslední návštěva. Jo a přišla mi smska, že jsem COVID negativní. Ha!

V úterý jsem se v jedenáct dopoledne dostavila na internu a za cca dvě hodiny jsem byla přijatá na oddělení. Postupně za mnou přišly sestřičky a ošetřovatelky, řekly mi co a jak, vybalila jsem si věci a dokonce jsem dostala i oběd. Sestřička, která mi přišla připnout nemocniční pásku, byla ze stejného města jako já, náhoda? Dostala jsem postel na třílůžáku, kde byla jen starší paní a třetí místo bylo zatím volné. Prý k nám dají paní až skončí dialýzu. No, jsem tu jen na jednu noc, utěšovala jsem se. Pak se mi přišla představit paní doktorka a vysvětlila mi, jak mi bude zavádět centrální katetr, ať se ničeho neobávám. Přišla za mnou i další paní doktorka, která tam bude se mnou a že mám počítat, že zhruba za hodinku půjdeme na to. Všichni byli tak strašně milý a hodní, to mě hodně překvapilo. Když jsem se převlékla do noční košilky, začaly se mi vracet vzpomínky z Olomouce. Jelo mi to v hlavě jak v nějakém špatném filmu. Trochu se mi chtělo brečet, bála jsem se zavedení katetru a prostě celkově to na mě padlo. Pak jsem si zase řekla, že to dělám pro uzdravení a je to JEN na jednu noc.

Po hodince na pokoji jsem šla do ordinace/sálku, kde zavedení probíhá. Paní doktorka mi vysvětlila, co se bude dít a pomocí ultrazvuku mi pod klíční kostí hledala tu správnou žílu. Pak mě sestřička vydezinfikovala a druhá paní doktorka jí pomáhala mě zakuklit do všech možných čepiček a sterilních plachet. Natočily si mě vleže do vhodné polohy a aby se mi také pohodlně leželo. Řekla jsem, že se dost bojím a brekla jsem si. Prostě to nešlo udržet.. Paní doktorky a sestřička byly tak hodné a vstřícné. Odpověděly mi, že to chápou, že to není divu po tom všem, čím jsem si prošla. Zeptaly se mě, zda chci držet za ruku. Hned jsem souhlasila. Sestřička mě držela za jednu a paní doktorka za druhou a ta druhá paní doktorka šla zavádět katetr. Vybranou žílu zkontrolovala, zavedla do ní "drátek", který pak pomohl vést katetr. Pak mi místo mrtvila. Tahle injekce byla na tom všem to nejhorší. Pak už jsem jen cítila tlak a divný pocity při tom strkání katetru, ale nebylo to nic bolestivého. Dvěma stehy mi ho přichytila ke kůži, zalepila a bylo hotovo. Se vším cca 40 min, ale samotná akce byla možná tak na 15 min? Nevím, nedokážu to odhadnout.

Vrátila jsem se na pokoj, kde už ležela i druhá paní. Lehla jsem si do postele a chtěla jsem si odpočinout. Strach ze mě spadl, uuuuuf. Starší paní špatně chodila, tak jsem jí pomohla při cestě na wc, druhá, mladší paní, pořád naříkala a plakala. No to bude den (posléze teda noc). Katetr mě trochu tlačil, takže jsem se nechtěla moc hýbat, při hlubokém nádechu mi to trochu bylo nepříjemné. Paní po střídavém pláči a naříkání se mě zeptala, s čím tam jsem? Ležela jsem totiž kvůli tomu katetru na oddělení pro dialýzy, tak si myslela, že jdu na ni. Vyvedla jsem ji z omylu a vysvětlila, co mi je. Ona na to, že je to strašný, že ona už je v nemocnici tři měsíce po kolapsu a selhání transplantované ledviny. Musí to být hrozné, bez návštěv, bez kontaktu, když je vám blbě... No nezáviděníhodná situace. A v tu dobu se protrhla hráz slov a paní nezavřela pusu až do té doby, co jsem druhý den odešla. První asi čtyři hodiny jsem si s ní podívala, utěšovala ji, ale pak už jsem padla do postele a chtěla mít chvíli klidu. Do toho tam jela z druhé strany televize a já vytušila, že tohle bude ještě "zábava". Hlavu jsem měla po chvíli jak pátračák. Hrudník přicházel k sobě a v noci jsem spala v polosedě. Paní "mladší" měla na noc kyslíkovou masku kvůli dýchání, takže to dělalo dost hlasité zvuky a já i se sluchátky dokázala usnout jen na tři hodiny. Starší paní asi nespala vůbec. Ráno jsem už v šest vstala a postupně se připravovala na odchod na krevní banku - leukaferézu. Den před tím jsem měla vypít alespoň dva litry tekutin a ráno před akcí se lehce najíst.

Sbalila jsem si svých pár švestek a po ranním vodopádu slov od "mladší" paní jsem se těšila, že půjdu o dům dál. Roušku, pití a mobil s sebou. Ošetřovatelka mě doprovodila na krevní banku, bylo to lehčí bludiště a tím, jak jsem byla lehce ve stresu, bych tam sama asi jen tak netrefila. Přivítala mě paní doktorka s paní primářkou, se kterou jsem se viděla už včera a dopodrobna mě seznámily s tím, co se děje. Jelikož krev pojede přes přístroj - separátor, budu napojená na EKG, budou mi průběžně měřit tlak a staturaci. Vypila jsem pitíčko s minerály, aby se mi neudělalo při akci špatně, podepsala jsem papíry a hupsla jsem do rozestlané postýlky. Sestřička mi vše připravila, dala mi vybrat film a začala vše chystat na zahájení leukaferézy. Přitom jsme si povídaly a já se konečně uklidnila. Proces se spustil a už to všechno frčelo. Z mého dvoucestného katetru frčela krev přes přístroj interně zvaný Lojza a kapal mi fyziologický roztok ještě s něčím, aby to hezky jelo. Paní doktorky se sestřičkou střídavě zapisovaly hodnoty a chválily mě a Lojzu, jak nám to jde. Joooo, v ležení jsem mistr. Koukala jsem na oblíbenou oddechovku Jak vytrhnout velrybě stoličku a povídaly jsme si. Mohla jsem i spát, což bych po probdělé noci i uvítala, ale asi adrenalin z celé akce mě nenechal. Nic jsem necítila, jen mě občas zabrněla pusa či konečky prstů, tak mi jen přidaly infuzi. Po necelých čtyřech hodinách bylo hotovo. Paní doktorka mi ukázala separát bílých krvinek a hle - ony byly červené - to je teda pěkný klam!* 120ml v celé své kráse. Tak doufám, že se budou v laboratoři hezky činit a pak mě pěkně uzdraví. Vrátila jsem se na pokoj, kde mě přivítaly otázky od obou paní a když ta "mladší" zjistila, že ten katetr mám jen kvůli dnešku, odvětila svým oblíbeným slovem, že je to strašnýýýý a že to by teda nedala. Po dvou hodinách mi sestřička přišla katetr vyndat a to už bylo úplný prd. Skoro nic jsem necítila. Ale pak, když jsem tu hadici uviděla, tak mě málem kleplo. Jako tohle jsem tam měla? Už jsem pochopila proč by to přes port nešlo, že by mi ho tím zničili. Potřebovali totiž větší průtok krve a tlak. Tahle sranda byla skoro stejně silná jako obyčejná tužka a pěkně dlouhá. Hmmm, tak už chápu, co mě to tam tlačilo!!! Divila bych se, kdyby ne. Ještě hodinku jsem si poležela, na různé vyprávění od paní, např. jakou barvou má její sestra vymalovaný obývák, jsem si vystačila odpověďmi jako "hmmm", "joooo", "no vidíte to"... Panečku, jak já byla zvalchovaná. Nevyspalá, vyždímaná, lehce bolavá a do toho mě třeštila hlava. Pak už ale přišla hodina H - propouštěcí a já mohla sbalit své sakypaky a jet domů. Nechala jsem jim tam bonbonky, které oběma paním tak chutnaly a já se loučím. Ach, jaká krása.

Takže, abych to shrnula.

Centrální (dvoucestný dialyzační) katetr zase není taková hrůza. Špunty a sluchátka do nemocnice nutné! Personál úžasný. Hodný, vstřícný, empatický, ochotný. Děkuju jim za to z celého srdce. Jídlo celkem fajn, dala bych osm bodů z deseti.

Nyní už jen čekání na vakcínu a pak ježdění na aplikaci. Prý to bude zhruba po Novém roce.

Takže teď si užívám adventní čas, připravuji dárečky a doufám, že to všechno klapne. Držme si palce, ať koronáč jde už někam a můžeme si užít to tajemné a vzácné předvánoční období... Čekání na Ježíška...Doufám, že mi mé každoroční přání splníš.

Když jsem byla malá, milovala jsem v této době tuto pohádku od Josefa Čapka. Začala jsem se k ní vracet v době léčby a čtu si ji každý advent.. Tak když se vám bude chtít, přečtěte si ji se mnou..

https://zlatyfond.sme.sk/dielo/5131/Capek_Povidejme-si-deti/12

*K těm životním mystifikacím. Občas v dospělosti přicházím na věci, které mám z dětství nějak zafixované. Např. Motat se jako nudle v bandě. Napadlo vás, že to není banda lidí, kde se mezi nimi ta polévková nudle proplétá v davu, ale v bandasce? No a mám toho víc. Jenže většinou je tohle téma dost tabu a nikdo to nechce přiznat! Možná připravím takový oddechový článek našich dětských mýlek, mám celkem slušnou zásobu.