5 let. Dnes je to mu přesně tolik let, co jsem strávila první noc v nemocnici. Naposledy jsem totiž byla v nemocnici po svém narození, jinak nikdy. V hlavě mi dunělo slovo rakovina a já si v duchu vybírala oblečení do rakve. Nevěděla jsem, zda se dožiju Vánoc. Zda mě čeká ještě někdy v životě něco hezkýho? Tohle má být konec? Už nikdy nebudu mít děti. Co tomu řekne moje rodina, že jsem nemocná? Neopustí mě přítel? Jak se bude postupovat? Jaká je šance, že se uzdravím? Budou mě operovat? Jak budu vypadat bez vlasů?

To je jen malá sonda do myšlenek, které mi jely hlavou po prvních vyšetřeních a nejistých odpovědí lékařů. A rozjel se sled událostí, které už vlastně ve zkratce znáte. Biopsie, chemky, operace, chemky, bioléčba, chemky... 5 let s mojí diagnózou přežije 50 % pacientek. Takže vlastně půl na půl, jestli to vyjde.

Na život s diagnózou se za tu dobu celkem dá zvyknout. Na to, že se vlastně asi nikdy neuzdravím, už moc ne. Srovnat se s tím, žít tady a teď, je dost na houby. Nějak mi to pořád nejde. Ale jsem živá a šťastná jsem za těch pět let byla teda fakt mnohokrát. Ale taky nešťastná. Počet těch probrečených kapesníků by určitě přešel přes tisícovku. Ale jsem tu a bojuju. Moje tělo bojuje. Když spím, když se vztekám, když relaxuju. Je tu pro mě a já jsem k němu pořád tak kritická. Že váha není ideální, že nezvládne tolik aktivity, co dřív. A ono se i přes to tak moc snaží a drží mě na živu. Ale já jsem prostě tvor nespokojený. Prostě se nechci smířit s tím, že by mě nemoc měla takhle omezit! Jenže to je realita.

Snažím se v poslední době hledat klid, relax, nejet na plný plyn, protože se mi to pokaždé šeredně vymstí. Dělat věci, které mě těší a naučit se říkat ne. To je pro mě hodně velkej oříšek.

Před čtyřmi týdny jsem jela na kontrolu na onkologii a paní doktorka mi sdělila, že mi pojišťovna schválila Lynparzu. Vykolejilo mě to teda festovně, byla jsem najednou zmatená jak lesní včela. Jakože jak jako? Seznámila mě s dávkováním, s nežádoucími účinky a já frčela s dvěma baleními domů. Po cestě jsem si ve vlaku četla příbalák. Řeknu vám, že u leukémie jsem číst přestala a děj se vůle Boží. První dny po nasazení léčby jsem nepociťovala nic. Poté se mi párkrát stalo, že mi celý den bylo na zvracení. Po pozření pár soust jídla se to zlepšilo. Taky mě občas přepadne velká vyšťavenost. Vypozorovala jsem, že se mi to nekamarádí s prázdným žaludkem, snížila se mi chuť k jídlu. Hlad mám, ale chuť na nic. Když si pak jídlo připravím, tak mi chutná, ale nejím velké porce jako dřív.

Jo a po osmi měsících máme dveře u vestavěné skříně. To, že po namontování pojezdů nešly otevírat dolní šuplíky a že při opravě zničili jeden celý pojezd u toho šuplíku, asi už řešit nebudu. Já se totiž nechci zase rozčilovat.  Byla jsem s bývalými kolegy na Orlíku, oslavili jsme čarodějnice, prodávala jsem kytičky proti rakovině, jeli na výlet a 400 km kamarádům na svatbu. Taky pomalu balíme k moři a ještě mám koupené letenky na září na prodloužený víkend. Kam? To si zatím nechám pro sebe, ale určitě se se zážitky podělím.

Děláme si radost. Protože si to fakt hodně zasloužíme! Děkuju, že můžem. 

ileostomie léčba nemoc