Mezidobí je období, kdy se nic neděje. Překvapilo mě to celkem fest, ale jak už to bývá, věci se dějou jinak, než my si je plánujeme. Což je pro člověka, který má rád přehled o všem, co ho v následujících dnech čeká, dost velký vystoupení z jeho komfortní zóny. Ona samotná nemoc je velká výzva a do toho ještě řešit to, že vlastně nevíte, co bude dál. Ale teď už teda k věci. Když jsem ráno přijela na onkologii, paní doktorka mi sdělila, že markery opět lehce stouply. To znamená, že chemoterapie už dostatečně nezabírá a budeme vymýšlet něco jiného. Poslala mě na CT s tím, že se podle výsledků domluvíme, kdy a na co přijedu. Ještě mi požádá pojišťovnu o další biologickou léčbu v tabletách, tak snad to schválí. Šla jsem si nechat k sestřičkám napíchnout port a vydala jsem se na CT. Přivítala mě moc milá sestřička, pochválila mě, že jsem dobře připravená (napíchnutý port, oblečení bez kovových prvků), připravila mi zase to pěkně hnusný pití před vyšetřením a pak už hurá na to. Oproti PET CT to bylo výrazně rychlé, vevnitř jsem nebyla ani deset minut. Skoro jsem se ani nestihla bát. A pak už jen to otřesný čekání na výsledky.

Přišly ke mně za pár dní a musela jsem si zprávu několikrát podrobně přečíst, protože jsem se v tom neodkázala zorientovat. Jako první bylo to, že to porovnávali se snímkem ze srpna 2019, kdy jsem byla po druhých chemkách v celkem dobré kondici. Takže jsem potřebovala někoho, kdo by mi to zkouknul a porovnal se snímky s PETCT z loňského března. Poprosila jsem pana docenta, co mě operoval a ten mě ujistil, že tam k chirurgickému vylepšení určitě nic není, nález je v porovnání s loňským březnem v regresi - ústupu a myslí si, že to není na můj stav vůbec špatný. Slyšeli jste tu ránu? To mi trochu spadl kámen ze srdce. Mám nálezy na plicích, menší na játrech (asi vlivem těch dryáků, nebo bombardin na Dvoračkách...?), něco u pahýlu rekta a kličky tenkého střeva jsou přitaženy k břišní stěně - srůsty. Dále mám pochroumaný obratel - že by to byl ten křupanec v zádech v loňském červnu? S výsledky ještě pojedu na konzultaci do Prahy (měla jsem jet už tento týden, ale u nich covid) a určitě se zeptám i na imunologii, co by mi nabídli dál, píchance už mi budou pomalu končit. 

Sečteno podtrženo se to nezhoršilo, spíše zlepšilo či stabilizovalo. Zatím. Popravdě jsem se z toho ani nemohla moc radovat. Za ty roky jste totiž už na tyhle věci strašně opatrní. Není to pověrčivost, aby se to nezakřiklo, ale úplně primární strach. Z toho, jak to bude dál? Co mi dají? Jak se rozhodnou? Jak dlouho jsem v tomhle stavu schopná vydržet?

A pak si zase řeknu, že přece tím, že se budu strachovat, nic nevyřeším. Co tím ovlivním, že se budu bát? Uzdraví mě to? To sotva. Proč bych se nemohla úplně čistě radovat a nepřemýšlet nad tím, co bude za pár týdnů, měsíců?

Je to zmatek. No tak jsem začala péct chleba. Teď se asi smějete, že jo, já taky.  Ale prostě jsem zase začala hledat způsoby, jak se doma nezbláznit a přijít na jiné myšlenky. Přivedla mě k tomu kamarádka, koupila mi ošatku, přinesla kvásek a já se ponořila do této skvělé a chutné činnosti. První výtvor byl dost děsnej, skoro se to nedalo jíst. Ale po přečtení pár diskuzí, kapitol v kuchařce a mrknutí na videa na YouTube, jsem už upekla asi šest chlebů a jsou fakt dobrý! Začala jsem chodit na procházky a prostě si užívat ten čas, kdy mi není blbě. Třídím skříň, vyrábím macramé, čtu, koukám na seriály, setkávám se s přáteli - covid necovid. Když se úplně necítím, radši si skáknu na test, kdyby náhodou, ale právě mi píplo, že jsem negativní. Asi jedna z mála.  Taky se dějou i hezké věci. Třeba jsem dostala nabídku být součástí jednoho osvětového projektu. Dále spoluúčast na charitativní sbírce. A možnost stát se pomocníkem Českého ILCA. Jakože fakt se tohle událo v pár týdnech? 

A nejvíc mě nabíjí ta podpora rodiny a okolí. Když se třeba dozvíte, že vám drží palce lidi, které jste ani nikdy neviděli. Nebo že na vás myslí ti, do kterých byste to nikdy neřekli. Že nevědomky tím, jací jste, inspirujete ostatní.. Tohle mě opravdu hluboce dojímá a jenom když to píšu a znovu si to v hlavě projedu, mám slzy v očích. A přijde to ve chvíli, kdy tu podporu fakt potřebujete, protože to, co se děje, není žádnej šlágr.. Přejel mi mráz po zádech jen co si to po sobě čtu.

Děkuju za takové úžasné chvíle a hlavně za to, že jste schopní to člověku říct, nebo napsat. Opravdu je to nepopsatelný pocit. V tom všem marastu, bolesti, vyčerpání, ale i radosti, lásky, strachu, najednou máte pocit, že ono to nějak nepochopitelně začíná dávat smysl.. Třeba ten rok plný dvojek poběží v lepším duchu..

ileostomie chemoterapie léčba