Po čtvrté chemoterapii v pořadí jsem si vyrazila na radniční ples, který byl moc hezký, a jsem ráda za ten zážitek. Také proběhly oslavy masopustu, kterého se každoročně zúčastňujeme a jsme rádi, že se v našem městě také akce pořádají. Také jsem využila počasí a vyjela na malou lyžovačku, jenže ráno před tím se mi stal takový karambol. Při nazouvání lyžařské ponožky mi ruplo v zádech, to jsem ještě netušila, jaké problémy mě s tím čekají. Nebolelo to nijak intenzivně, takže jsem to neřešila a čekala, až bolesti odezní. Do toho se za pár dní přidaly horečky a měla jsem po nohách snad třicet modřin. Jela jsem teda na krev a při kontrole na onkologii před pátou chemoterapií jsem se dozvěděla, že mám tak málo červených krvinek a krevních destiček, že žádná chemoterapie nebude, ale dostanu krevní transfuzi. Ta mi neskutečně ulevila, takže jsem poté mohla pátou chemo absolvovat s desetidenním odstupem. Markery vesele klesaly a udělalo se mi lépe.

Podařilo se nám také v místní knihovně zorganizovat výstavu Pytlík ART, malování na stomické pytlíky s osvětovými panely. Vypadá to tam opravdu krásně, ale samozřejmě už se objevily i kritiky. Prý jak dlouho se na ten hnus bude muset paní/pán koukat, jak dlouho to tam jako bude?! No je vidět, že se nikdy asi nesetkal/a s nějakým handicapem. Tak přeju, ať taky ani nesetká, protože přesně kvůli takovým lidem má spoustu stomiků problém jít do společnosti, protože se bojí právě takových předpotopních reakcí.

Bolest zad se začala zhoršovat, opět mi tam pěkně párkrát zalupalo, obrátila jsem se teda na praktického lékaře a fyzioterapeutku a postupně mě učila protahovací a jemné cviky na posílení páteře. Nic jiného se mnou při probíhající onkologické léčbě dělat nemůže. Jenže pohyblivost byla čím dál horší a já ušla jen krátké vzdálenosti, nemohla jsem se předklonit, tudíž jsem začala být hodně odkázaná na pomoc ostatních s úklidem a ostatním provozem domácnosti. Dokázala jsem se ale ještě obstarat a objet si svoje pochůzky. Akorát se mi v puse udělal centimetrový aft na jazyku a nemohla jsem týden jíst a mluvit, to bylo taky výborný. Vyzkoušela jsem všechny možný gely a mastičky a zabrala až všemi démonizovaná genciánka. Stačilo dvakrát naťupkat a bylo po aftu. Před šestou chemoterapií se mi už udělalo o moc lépe, mohla jsem se více hýbat, neměla jsem skoro žádné bolesti, tak jsem zajásala, že to vypadá, že se všechno vyvíjí dobře.

Jenže ráno před šestou chemoterapií při nastupování do auta mi projela zády taková šílená bolest, že jsem se složila na ulici. Jak kdyby mi někdo přiložil na záda paralyzér. Zdenda mi pomohl do auta a odvezl mě na onko, a když mě paní doktorka a sestřičky viděly, posadily mě na vozíček. Paní doktorka mi chemo nedala, protože mě nechtěla ještě víc zmordovat, dostala jsem kapačku na bolest a objednala mě na PET/CT – mohlo by tam být vidět co se děje na té páteři a zároveň se podívá, jak tělo reaguje na léčbu. Poslední CT jsem měla před zahájením chemo na přelomu září a října, takže časový odstup je dobrý. Vybavili mě také injekcemi na bolest a prostě to musím nějak ten týden do vyšetření vydržet. Jenže injekce i léky přestaly stačit a já měla opravdu velké bolesti. Nemohla jsem dvě rána vstát ráno z postele, dojdu si sotva na záchod a jsem ráda, že se na židli osprchuju a oblíknu se. Vůbec si neumím představit takhle dlouhodobě fungovat. Doma neudělám vůbec nic. Je to strašný. Člověk řeší tu nemoc samotnou, nežádoucí účinky léčby a teď se ještě jako třešnička na dortu nemůžu hýbat a jsem už úplně odkázaná na ostatní. Zavolala jsem tedy paní doktorce o silnější léky a doufám, že to nějak zvládnu. Také se trochu děsím toho vyšetření, kdy budu muset na zádech cca 25 minut ležet, to si taky neumím představit. Prý mi něco píchnou na bolest, abych to zvládla. Hlavně jsem zvědavá, co to teda je a co se mnou budou dělat?? Veškerý čas teď trávím doma, koukám na televizi, čtu a už mi z toho slušně hrabe. Počasí teď je také pěkně aprílové, takže se nedá ani jít na zahradu. Prosím, ať se to zlepší!

ileostomie chemoterapie léčba