O Vánocích, které nechtěly být

Sice je to název pohádky od Josefa Čapka, ale na letošek se to celkem hodí. Jaké byly letošní Vánoce?

Průběh adventu byl takový posmutnělý. Žádná setkávání, předvánoční koncerty, večírky. Trávila jsem čas doma, sháněla dárky, zajela jsem si na biologickou, pekli jsme cukroví, psala jsem články do místního tisku, a tak nějak nebyl pořádně na nic čas. Jako vánoční dárky jsem si mimo jiné usmyslela, že každému umotám nějaké macramé (pro ty z vás, kdo neví, co to je, foto dole). A to jsem ještě netušila, jaký jsem si na sebe upletla bič. Ozvalo se mi pár lidí, jestli bych jim neumotala nějaké dárečky, ale jelikož moc nedokážu říkat ne a byl ještě čas, motala jsem jako o závod.

Týden před Vánoci jsem začala připravovat své dárky, dělala větší úklid, do toho nákupy, zařizování kvůli přepisům aut a já věděla, že absolutně nestíhám. Ještě jsem si zajela ke kamarádce pro její luxusní cukroví. Sice taky pečeme, ale to její je naprosto bezkonkureční. Dvě kila jsem hodila k našim a dvě kila jsme si nechali, že je rozdělíme k mému taťkovi a k manželovým rodičům. Dala jsem je na balkon, jelikož v bytě je teplo a nechtěla jsem, aby se nějak zkazilo.

Víkend před Štědrým dnem jsem ještě vyráběla sojové svíčky. Doma to vypadalo jako v Ježíškově dílně. Všude příze, rozdělané věci plus tašky s dalšími nakoupenými nezabalenými dárky. Zachvacovala mě panika, že to nestihnu a byla jsem strašně unavená. Vánoční nálada si asi dala dovolenou a já jen přemýšlela, že půjdu prosit jitřenku, aby ještě nevycházela.

Den před Štědrým dnem jsem si jela pro objednaného kapra. Nejen, že v místě, kde jsem byla domluvená, že si ho vyzvednu, nebyl, ale nebyl ani na prodejně, kde zaručeně měl být připraven. Po 15 minutách hledání mé tašky, kdy jsem asi 8x zopakovala paní prodavačce mé příjmení, jsem se dozvěděla, že kapr tam opravdu není. To už mě ani nepřekvapilo. Tak jsem dalších 25 minut čekala, až mi ho zabijí a naporcují a mohla jsem jet domů. No dobře, tak toho mají hodně, utěšovala jsem se.

Zabalila jsem dárky, které si v těch taškách asi krátily dlouhou chvíli a nějakým způsobem se rozmnožily, nebo co. Pustila jsem si před spaním svůj vánoční seriál na Netflixu Dash a Lily a usnula. Na Štědrý den ráno jsem vstala s dobrou náladou, ale nemělo to dlouhého trvání. Slyším manžela, jak velmi jadrným: "No to si snad děláš prdel!" krásně rozčísnul ranní čas. Cukroví od kamarádky, které čekalo na dopravení k taťkovi a ke Zdendovým rodičům, někdo ukradl. Nezmizela vánoční světýlka, květináče, balkonový nábytek, ani taška s hlínou na kytičky. Ne. Jen ta krabice s cukrovím. Bydlíme totiž v přízemí, ale máme taková ta zašupovací skla, která vám celý balkon zavřou. Na první pohled tam ani není vidět, je určitě metr nad zemí a je tam takovéto neprůhledné zábradlí až k zemi. V naštvání jsem dala fotku s komentářem na FB a ozval se ještě jeden známý, že z jeho balkonu v půl 4 ráno zmizela basa piv a balík Coca Col. Představa, jak někdo visí půlkou těla přes zábradlí a vytahuje basu, mě celkem pobavila. Takže někdo asi viděl reportáž na Nově (moc děkujeme zpravodajům), projel sídliště a měl hotovej Štědrej den..

Vyrazila jsem tedy k našim připravovat večeři. Babička už měla druhý den teploty, takže jsme se toho chopily s mamkou. Při nandávání cukroví jsem zjistila, že to jediné, které jsem upekla, mi zplesnivělo, takže letělo do popelnice. Pak jsem si odskočila na půlnoční, která se kvůli opatřením konala už odpoledne. Tam se mi spolu s koledami lehce navodila sváteční atmosféra. U štědrovečerní večeře se mi už podařilo jen shodit svíčku dědovi do talíře.

Ale i přes to všechno to bylo krásné. Celá rodina pohromadě, krájení jablka (měla jsem óbr hvězdičku), obdarovávání. Všechny dárečky krásné, zrak mě přecházel. Cítím obrovskou vděčnost za to, že jsem to zase mohla prožít. Pak šupity k manželovým rodičům, kde jsem ještě lila olovo. Všichni v něm vidí anděla, tak nevím?!

No a pak koloběh nějakých rodinných návštěv, válení se a koukání se na film Sám doma. Bez toho bych Vánoce prostě neměla.

Dneska jsem si zajela opět na biologickou léčbu. Markery od září stouply jen o pár desítek, takž teď mám asi 1200. Norma je do 35. V tom nejhorším stavu jsem měla asi 350. Proč se to děje? Nikdo neví. Může to ovlivňovat milion faktorů. Uvidíme, co řekne PET/CT v únoru. Je pěkný, jak se ty hranice posouvají. V chemkách jsem div neplakala, když markery klesly o pár šprdlíků třeba na 200, že je to málo a chci, aby klesly víc a teď mi přijde to současný číslo vlastně celkem v pohodě. No nemůžu se dočkat tý svojí vakcíny, co vám budu vyprávět. A zároveň si hryžu nehty z těch injekcí do třísla a podpaží..

Nu což, nebudu plakat nad rozlitým mlékem. Co nám nový rok asi připravuje? Pevně doufám, že vstup do "jednadvacítky" bude radostný a plný naděje..

Dáváte si předsevzetí?