Byl poslední teplý víkend v září. Celý den jsme byli venku, protože bylo opravdu nádherně a teplo. Po setmění jsme šli domů, já se natáhla do postele a měli jsme u sebe na hlídání našeho pejska. Najednou slyšíme zvenku ránu. Hned nám došlo, že se jedná o nehodu. Mysleli jsme si, že se srazila auta na křižovatce. Když Zdenda vykoukl ven z okna, zjistil, že někdo naboural naše stojící auto na ulici. Když mi to řekl, korzet nekorzet, vylítla jsem z postele a dívala se z okna, co se děje. Zdenda běžel dolů, aby zjistil situaci. V autě seděl týpek a vedle něj nějaká paní, která se dle jejich slov chtěla nějak domluvit. Na to jí Zdenda řekl, že na tomhle se asi nedomluvíme. Naše auto totiž bylo úplně zbořený, celá jedna strana úplně na šrot. Volali jsme tedy policii a já vzala berle a šla se dolů podívat. Týpek samozřejmě nebyl střízlivý, to jsem poznala hned. Řvala jsem na něj, jestli vůbec chápe, co způsobil. Jenže s opilým týpkem se člověk moc nedomluví. Šla jsem tedy radši nahoru, a čekala jsem, až to dořeší. Chtělo se mi brečet, řvát, Prostě jsem z toho byla úplně vyřízená.

Druhý den jsme nechali auto odtáhnout a čekali jsme na likvidátora, jak se vyjádří. Nakonec to byla totálka a my dostali celkem pěknou částku od pojišťovny, pak také něco od jiného týpka, který od nás vrak koupil. Stejně jsme Přemýšleli o prodeji, takže takhle se to vyřešilo za nás. Náš původní Rapid byl hodně nízký, špatně by se mi do něj nalézalo. Udělali jsme si tedy radost a koupili si nové auto. Stálo to sice hodně dní vybírání, trochu nervů, ale zadařilo se.

Už jsem na tom fyzicky trochu lépe, líp se mi hýbe, Akorát mě pořád bolí ta lopatka. Na rentgenu nic nebylo, dle doktorů musím cvičit a posílit hrudní korzet. Domluvila jsem si tedy fyzioterapeutku, která ke mně začala jezdit domů a bolesti se začaly zlepšovat. Pořád ale na tom nejsem fyzicky tak dobře, abych mohla dělat všechno, ale zlepšuje se to. Jsem skoro bez léků na bolest. 

Podzim se překulil a už tu byl advent a přípravy na Vánoce. Vše jsem dělala hodně postupně a pomalu, s úklidem mi pomáhala moje kamarádka, protože to bych sama nezvládla. Také jsme na pekli perníčky, já spíš jenom přizvukovala. Ale pak jsem se pustila do zdobení a nemohla jsem si ruku jako kráva a měla jsem velké bolesti, takže mně to vyřadilo z provozu. Domluvila jsem se s paní doktorkou na kontrolním PET CT, které bude po Vánocích. Poslední jsem měla v dubnu před těmi obratli. 

Také jsme nemohli odjet mezi svátky na hory protože bych to nezvládla. To jsem hodně obrečela. Ale Vánoce jsem si hrozně moc užila. S rodinou, se Zdendou, s kamarádkama. Bála jsem se, že se budu nudit, ale bylo to super. Celkově ten stav byl teďka lepší, mohla jsem chodit na kvíz, do kavárny, na basket. Akorát jsem nevydržela dlouho sedět, většinou tak tři hodiny.

Pak to najednou všechno strašně uteklo a já už zase byla v budově nukleární medicíny. Vyšetření jsem zvládla, dokonce jsem tam dostala lůžko, abych v mezičasech mohla ležet. Výsledky ale už tak optimistické nebyly. Zhoršilo se to jak v břiše, tak na plicích a musí se teda řešit, co dál. Poslali jsme výsledky profesorovi do Prahy a ten po konzultaci s multidisciplinárním týmem navrhl páté chemoterapie. Strašně se mi do nich nechtělo, ale řekla jsem, že to zkusím. Byla to úplně jiná látka, než dosud, mohlo by to tedy nádor překvapit. Prý se teda tahle chemo dávala někdy před 20 lety, jak řekla moje paní doktorka - tu dávali dinosaurům. Ale tak proč to nezkusit? Trochu mě znepokojovala moje váha, nezvládla jsem totiž nic přibrat. Bála jsem se nechutenství po chemoterapiích, tak jsem si řekla i o léky na doma. Po první dávce, která byla na konci ledna, jsem se kupodivu cítila dobře. Jen trochu mi vadily pachy, ale jíst jsem mohla. Ani výrazně unavená jsem nebyla. To mě hodně překvapilo. Také jsem čekala, jestli mi vypadají vlasy. Přečetla jsem si, že při této látce vypadají vlasy 30% pacientů. Tak to je docela pravděpodobný, že by mi vlasy mohly zůstat.

Pátý chemky, přijde mi to úplně jako sci-fi. Kéž by tato látka Topotekan zabrala a já měla pokoj od bolestí. Jezdila jsem v režimu dva pátky za sebou, pak jeden pátek pauza. To byla jako jedna dávka v šetrnější podobě. Pak zase dva pátky za sebou a zase jeden týden pauza. Kapání bylo krátké, i s přípravou na necelou hodinu. Jednou měsíčně jsem také kapala kapačku na kosti. Chemky jsem snášela dobře, až jsem si říkala, zda to vůbec fungují. Bolesti se ale moc nezlepšovaly, spíš naopak. Domluvily jsme se s paní doktorkou, že nabereme markery a porovnáme, zda to něco dělá. Jenže to bych nebyla já, aby se neobjevila další komplikace, při které jsem si musela zavolat rychlou. Přestala jsem totiž cítit dolní půlku těla. 

ileostomie chemoterapie léčba