Každý, kdo přečetl můj blog, mě prosí o další články. Nějak jsem nenacházela inspiraci, tak jsem vzpomínala na poslední rok v léčbě, co se mi přihodilo za různé (často úsměvné) situace. Tak jsem jich dala pár dohromady 

Když jsem se dozvěděla svou diagnózu, nemohla jsem mlčet. Moje paní onkoložka mi řekla, že to bude strašnej mazec. A měla svatou pravdu.

Nesdělovala jsem svou diagnózu na potkání, nevyprávěla jsem o ní ve frontě u kasy, ale sdělila jsem ji všem blízkým, u kterých jsem si řekla, že by to měli vědět. Co nevidět budu bez vlasů, tak co budu každýmu vysvětlovat, proč mám ve vedrech na palici turbánek, že?!

Samozřejmě je člověk na malém městě, tudíž musí počítat, že tamtamy pracují a leccos se roznese. Bylo mi to jedno. Já si nemoc nevybrala, ona si vybrala mne. A to ještě netušila, s kým má tu čest!

Příběh první

Jdu si takhle v turbánku vesele nakoupit nějakou drogerii do krámku (myslím, že to byla tužka na obočí, protože mi po chemkách taky vypadalo) a při placení na kase se mě prodavačka zvědavě zeptá: "To máte jako módní doplněk, nebo proto, že musíte?" V tu ránu mě tak zaskočila, že jsem odpověděla, že musím, ale ona se nelenila vyptávat dál. "A čeho?" "To je hrozný no, přeju hodně štěstí," nebo něco v tom smyslu to bylo.

Ze začátku jsem chvilku poté zkušenosti nechtěla chodit nakupovat a mezi lidi, všichni tak nějak divně koukali. Když jsem si představila, že bych někoho takového potkala, asi bych taky trochu zírala. Máme podvědomý strach z neznámého, proto jsem se rozhodla, že já se teda schovávat nebudu ani náhodou. Chodila jsem do kaváren, jezdila jsem do Prahy na přednášky (protože si rozšiřuju aprobaci), jela jsem do Německa na pouť a na nákupy, lyžovala jsem, chodila jsem na výlety.

Příběh druhý

Jela jsem k našim na oběd (jako každý jiný den), zaparkovala jsem auto a vylezla z něj. Rozhlédla jsem se, ušla jsem pár kroků směrem k domovu a v tom si to frčí na kole nějaká starší paní a z dálky na mě volá: "Přeju Vám hodně štěstí!," a frčela dál. Já stála jak opařená a jen jsem se zmohla na zavolání prostého: "Děkujuu."

Příběh třetí

Už roky mám jednu oblíbenou restauraci, kam chodím s kámoškama, manželem, známýma. Při jedné návštěvě této restaurace nás obsluhoval mladík (cca kol. 20 let?) a vyloženě se chtěl vybavovat s mýma kámoškama. Asi se chtěl seznámit, nebo já nevím co. Jeho projev byl takový neohrabaný, no brzo byl od našeho stolu vyprovozen. Při další návštěvě, poté, co donesl naše objednané pití, se ke mně přitočil, jestli se mě může na něco zeptat. Podotýkám, že jsem měla zrovna paruku, takže nebylo nic extra poznat. Čekala jsem hodně dotazů, ale tohle mi vyrazilo dech. "Prý už jste měla dvakrát rakovinu, jo?" To mě odzbrojilo. Říkám: "Prosiiiiim?" "Noo, že prý už jste měla dvakrát rakovinu, je to pravda?," pravil bezelstně. "Jednou snad stačí, neee?!," odvětila jsem. V tu chvíli mu asi došlo, co kváknul, začal se omlouvat a vysvětlovat, že mi jako hrozně fandí a že mi chtěl vyjádřit podporu. Chvíli jsem to rozdejchávala a pak jsem přemýšlela, co někoho vede k tomu, že se potřebuje takhle prezentovat? No přátelé, nepřišla jsem na nic. 

Jinak jsem zaznamenávala samá pozitivní slova podpory. Kamarádky a rodina mi chodily domů pomáhat, od úklidu, přes vaření, žehlení, popovídání. Všichni mi nabízeli setkání, odvoz, podporu. Jsem za to ohromně vděčná dodnes. Ani slovy nejde vypovědět, jak moc.

Také se mi ozvalo spoustu přátel, které jsem delší dobu neviděla, zda se něco neděje, že mě viděli na fotce se šátečkem. Netajila jsem to, vybalila jsem to tak, jak to je. Hodně mých kamarádek jsem donutila jít na preventivní kontrolu na gyndu. Také jsem je naučila, aby se nenechaly odbýt, pokud se jim něco nezdá.

Když bych dala na rady lékařů v našem hlavním městě, asi bych tyhle řádky už nepsala. Setkání s Hankou v čekárně na onkologii, která mi doporučila pana primáře v Olomouci, bylo klíčové. Tam, kde to jedni vzdali, on se nabídl, že to zkusí odoperovat. Já za to každičký den děkuju Tam nahoru.

I to byl jeden z impulzů, že založím tenhle blog a budu psát o tom, že zdraví je dar. Nechci vypadat jako někdo, kdo bude teď všem kázat. Jen chci ukázat věci, o kterých se špatně mluví, bývají tabu a mnohdy ani nevíme, jak s nemocným člověkem jednat. Já to do té doby taky nevěděla. Bála jsem se s nemocnými lidmi mluvit. Dneska vím, že pro mě to nejlepší, co bylo, že se mnou všichni jednali normálně. Jasně, projevili lítost, podpořili mě, objali, ale brali mě takovou, jaká jsem. Bez studu, prostě normálně. A za to všem patří obrovský DÍK!  I to byl jeden díl do skládanky, která mě držela nad vodou.

ileostomie recepty dieta blog