Máte někdy pocit, že život běží rychlostí běžce Bolta a vy ho nestačíte ani vnímat, protože než se otočíte, je už zase novej rok?!  

V nemocnici mi čas běžel strašně pomalu. Jedna hodina byla jako celý den. Nemohla jsem si číst, televize mě po x týdnech sledování nic neříkala a já se těšila strašně domů. Každá návštěva byla tou nejúčinnější dávkou léčiv.

Když jsem doma, čas mezi dávkami biologické léčby, na kterou jezdím jednou za tři týdny, strašně utíká. Teď jsem si uvědomila, že v květnu to budou tři (!!!) roky s nemocí. V únoru zase dva (!!!) roky s pytlíkem na břiše. Neuvěřitelný. Za ten čas se toho strašně moc událo a ani se teď úplně nechci zabývat výčtem toho, co všechno jsem absolvovala. (Je to ve starších článcích.)

Co ale postrádám, je pauza. Pauza od lékařů, vyšetření, strachu, nemoci. Vydechnout si a zase se zpátky nadechnout. Chytit další stoosmdesátýsedmý dech k boji proti zákeřné nemoci, která většinou udeří, když to nejmíň čekáme. Necítím se vyčerpaná, ale cítím, že bych se ráda nechala ukolíbat tím, že je mi relativně dobře a funguju. Někde vzadu v hlavě mi ale bliká alarm, který má snad nekonečné baterie a neustále mi připomíná - pozor Báro, jsi nemocná! Řiď se podle toho!

Mám se teda doma choulit v posteli a litovat se? Brečet? Nadávat? Myslet na to, jaký to bude, až tu nebudu? NE! Nikdo totiž nevíme, jak nám ta naše pomyslná svíčka bude dlouho hořet, ale my nemocní si to uvědomujeme tak nějak víc... A já nechci trávit čas něčím, co mě nebaví, nic mi nedává nebo je mi proti srsti. Nechci čas, který tak drahocenně utíká, mrhat pláčem nad sebou. I když jsou samozřejmě dny, kdy je potřeba si zanadávat, poplakat a zavzdorovat si. Jen nesmí trvat moc dlouho.

Poslední vyšetření jsem měla v říjnu. PET/CT nic extra neukázalo a další testy ve finále také ne. Měla jsem fázi klidu, ale přála bych si ji mít mnohem delší, takřka nekonečnou...  Nechala jsem si po delší době zase nabrat onkomarkery a číslo není nijak potěšující, řekla bych, že je asi nejvyšší za mou "onkologickou éru". Přitom se cítím fajn. A alarm vzadu v hlavě bliká intenzivněji. Snažím se ho přehlušit, tak mi v tom držte palce.

Domluvila jsem se s paní doktorkou na kontrolním přešetření opět PET/CT. Asi není úplně čas ani prostor na to, hrát si na hrdinu a říkat si, že to nic není, že se ty markery třeba mýlí. Půjdu do toho a budu se modlit za skvělé výsledky. Proč bych nemohla?

"Vypusťte své naděje vysoko k nebi jako draka. Ať ostatní vidí, jak vaše sny létají, aby mohli snít i oni."
Stuart a Linda MacFarlaneovi

 

ileostomie pauza chill nemoc