Začátek školního roku je za námi. Končí dovolené, děti už jsou zase odevzdány do školských zařízení. uf!  Co mě vedlo k práci učitelky?

První školní den. Velký mezník v lidském životě. Dítko, které si zatím jen hrálo a blblo ve školce, dá na záda brašnu a vykročí do světa školáka. Většina dětí se těší na paní učitelku, na spolužáky a na to, co se naučí. Jak víme, časem je ten elán přejde, ale to by bylo na jiné a delší vyprávění.

Svůj první školní den si vybavuji už jen po kouskách a spíš mi k tomu pomáhají fotky. Vím, že jsem se hrozně těšila, ale zároveň jsem se i bála a byla zvědavá, co mě čeká. Taky si vzpomínám, že nás bylo ve třídě asi 26 a škola mi přišla hrozně obrovská a páťáci mi přišli jako dospěláci. Po letech, když jsem se do školy přišla podívat, se všechno nějak podivně smrsklo, schodiště nebylo obrovské a tělocvična jak když plivne. Čím to asi bude?

Ke svému povolání učitelky na základní škole jsem vlastně přišla jako slepá k houslím. Studovala jsem Pedagogiku volného času a hrdě jsem prohlašovala, že ke mně (v rámci mimoškolního vzdělávání) budou chodit děti ne proto, že musí, ale proto, že se jim chce! Když jsem před devíti lety dostudovala tento bakalářský obor a vrátila se do své rodné hroudy, bohužel na mě nikdo nečekal s otevřenou náručí. Dala jsem si tedy přihlášku na navazující magisterské studium až do Brna (haha, pěkná dálka!) a začala si hledat práci, kdybych se nedostala. Obeslala jsem všechna školská zařízení s vidinou, že půjdu makat do družiny, dále také volnočasová centra, ale všude měli plno. Pak mi také na internetu vyskočilo, že přijímačky jsem zvládla, ale bodově jsem skončila 29. a oni berou 27 lidí, takže smůla. A pokud se místo uvolní, ozvou se.

Bylo léto 2010 a já vyrazila s kamarádem na jedno točené a zazvonil mi telefon. Byl to zástupce jedné z místních škol a nabídl mi práci. Učitelky. Já jako učitel? WHAT?! Měla bych prý učit hlavně výchovy na druhém stupni, ve kterých jsem ze studií vlastně kovaná a úvazek by mi doplnili angličtinou. Hmmm, musím si to rozmyslet. Myšlenka se mi líbila, ale říkala jsem si, zda zrovna já jsem ta pravá, kdo by se měl před děti postavit? V jednadvaceti? Necítila jsem se úplně silná v kramflecích.

Jelikož se univerzita v Brně neozývala, práci jsem vzala. Nemám co ztratit, říkala jsem si. Pak mi přišlo z Brna, že se uvolnilo místo a já mohu nastoupit. Bylo to daleko a já už měla podepsanou pracovní smlouvu. Učení mě chytlo, neměli jsme jako škola narvané třídy a tím, že jsem byla jen o něco málo starší, tak jsme si většinou rozuměli. Vzpomínám např. na jednoho hocha z devítky, když jsme se nějak při suplu bavili o pohádkách, jak mi říkal, že se mu hrozně líbila ta pohádka o Bin Ládinovi a džinu z láhve (ano, jednalo se o Aladina, vždyť je to podobný). Takových úsměvných situacích jsem zažila mraky a už si ani na všechny nevzpomenu. 

Pak se změnil školský zákon a musela jsem si dodělat kvalifikaci. Jelikož se na volnočasovku blbě hledá navazující obor, zvolila jsem si další kumšt, anieb proč to dělat jednoduše, když to jde složitě - obor Učitelství pedagogiky. Dle tehdejšího výkladu, by mi to mělo stačit. Učitelství to bylo, jenže s uplatněním tak na střední peďárnu (učit pedagogiku). V Praze jsem magistra vystudovala a změnila i své působiště. Z rodného města a školy o 170 žácích jsem se přestěhovala do města blízko Praze a začala učit ve škole, která měla přes 700 dětí. Skok jako prase! Přítel chtěl zkusit zaměstnání v jedné firmě u Prahy a já šla s ním. Bylo nám 25.

Učila jsem opět převážně výchovy na první i druhé stupni a dostala jsem celkem komplikované třídnictví, sedmáky. V novém městě jsem nikoho neznala a obtížně jsem si zvykala. V práci to byl taky šrumec. Strašně moc lidí, dětí, jiný systém práce. Třídy o 30 dětech a já znala kolektiv o velikosti maximálně 20. Do toho jsem musela znovu začít studovat, protože jsem neměla potřebnou kvalifikaci. Nevěděla jsem, zda mi to za to stojí, ale chtěla jsem to všechno zvládnout. Zvolila jsem celoživotní vzdělávání a rozšiřující studium Učitelství 1. st. ZŠ. Jezdila jsem do Prahy, kam jsem to měla kousek. Do toho učení na plný úvazek, aktivity okolo, stesk po domově a já měla pocit, že už to nedávám. Začaly se mi objevovat různé, na první pohled spolu nesouvisející, zdravotní problémy. Ukrutné bolesti zad, divné bušení srdce, šílená únava. Do práce jsem se přestala těšit a ani o prázdninách jsem neměla pocit, že jsem si odpočinula. Syndrom vyhoření u mě začínal a já si říkala, že to není možné, to se stává jen starším. 

Kdo je učitel, nebo si tuto práci někdy zkusil, ví, že je náročná. Jelikož jsem měla rozvrh takový, co na mě zbylo, měla jsem ho sestavený např. z hudebních výchov, tělocviků, pracovních činností, angličtin začátečníků, občanek, vaření a světu práce. Hodiny, při kterých je většinou šílený hluk (tělocvik) a jsou spíš odpočinkové. Do toho řešení problémů s pár žáky, řešení s rodiči, administrativa, kurzy a já už prostě nemohla. Každý den jsem přišla z práce zpráskaná, většinou kolem 16h, do toho přípravy, které mi většinou zabraly kus večera. Studium. Ježdění na víkendy 160 km domů. Přála jsem si vrátit se domů, otěhotnět a mít dlouhé prázdniny. Až na to otěhotnění se mi to krásně splnilo. Přišla moje nemoc a já skončila v práci ze dne na den. Bylo to 30. května 2017, sedmý rok praxe, měsíc před koncem školního roku a "moje" děti byly v devítce. Začala série vyšetření, zkoumání, stanovení diagnózy a zbytek už znáte z mého vyprávění. Přestěhovali jsme se zpátky domů. Na první chemo jsem šla týden před vysvědčením. Zhubla jsem 10 kilo, nechala si ostříhat vlasy. "Zvládnu jim předat alespoň to vysvědčení?" Ptala jsem se doktorky. Odpověděla mi, že v tom nevidí problém. Měla jsem velké bolesti břicha, únavu, ale vydali jsme se s přítelem 160km se rozloučit a vše jsem zvládla. Žáci mi upekli dort, dostala jsem od nich a kolegů milion kytek a dárečků. Řekla jsem jim, co mi je a oni byli všichni tak úžasní. To byla odměna za ty roky snažení. Brečela jsem, když jsme měli poslední zvonění. Celá škola stojí podél chodeb a my, jako deváťáci, ve dvojicích procházíme školou a loučíme se za zvuku "posledního" zvonění. I když to je dva roky, když si na to vzpomenu, mám slzy v očích.

Nevím, zda byl ten stres tak velký, že mi zapříčinil moje onemocnění. Nevím, zda to byla prostě blbá konstelace hvězd. Studium celoživotka jsem si přesunula blíž do Liberce a příští rok bych měla končit. Nevím, zda se mi bude chtít, snažím se to nehrotit, ale moje svědomí mi to stejně nedá. Chci do dokázat a zvládnout.

Včera jsem byla ve své bývalé práci podívat se na první školní den mojí neteře. Byl to krásný zážitek. I když jsem říkala, že už nikdy učit nebudu, stejně mě to k té práci pořád trochu táhne. Důchod mám ještě na dva roky a co bude pak? Asi to nechám koňovi, ten má větší hlavu.

ileostomie škola nemoc práce