Psychologická (po)moc

Před i po dobu své nemoci jsme se za pár psychology vypravila.. Jaká byla setkání? A bylo to k něčemu?

Studiem na vysoké škole jsem strávila 8 a půl roku. 3 roky bakalář, 3 roky prodloužený magistr, 2,5 roku v rámci celoživotního vzdělávání. Vše v pedagogických oborech, tudíž hodin psychologie bylo opravdu dost. Zažila jsem přednášky, kdy nám pan docent povídal, že jedna spolužačka má hadry, jako by vylezla z popelnice. Ten samý docent mě rozkládal i při státnicích: "Paní kolegyně, jestli mi teď nezodpovíte správně poslední otázku, zkazíte si veškerý svůj dobrý projev, který jste tu předvedla." (do těchto tajů zvláštního přístupu jsem nikdy nepronikla). Jiný pan doktor nám při přednášce ukázal knihu pro děti, která se jmenovala Princ a princ a ptal se nás na náš názor. Ano, na knihu o homosexuálech.

Zažila jsem spousty hlubokomyslných rozprav, nedočtených knih a našprtaných okruhů, týkající se tohoto tématu, řešila tisíc a jednu různou situaci ve škole, ale z druhé strany se to vnímá všechno jinak.

Poprvé jsem vyhledala pomoc psycholožky asi před dvěma lety. Bydlela jsem ve městě, kde jsem skoro nikoho neznala, byla jsem vyčerpaná z práce a v osobním volnu jsem si nedokázala odpočinout. Nic mě nebavilo, byla jsem unavená, začala jsem mít zdravotní problémy (záda,srdce). Počátky syndromu vyhoření jako vyšitý. Odhodlávala jsem se ozvat jedné psycholožce (shodou okolností to byla moje vyučující na magisterském oboru) asi dva měsíce. Stačily mi dvě návštěvy, několik odborných rad a bylo vše na čas v pořádku. Prý jsem jako pedagog ideální klient, vezmu si slova k srdci a chci se sebou něco dělat. No musím se pochválit, že joo.

Potom jsem onemocněla. Oslovení psychologa už na sebe nenechalo dlouho čekat, ale jelikož u nás na severu není takový odborník na každém rohu, musela jsem pátrat. Našla jsem terapeuta ve vedlejším městě. Byla jsem u něj asi 2x. Poradil mi, abych si každý den psala, co zažiju pozitivního. Dodnes, když si čtu moje záznamy, mám slzy v očích. Povídalo se s ním hezky, ale po neúspěšné operaci v Praze jsem potřebovala něco trochu jiného.

U té Prahy bych se ráda zastavila. Po té neúspěšné operaci, kdy mě otevřeli a zase rychle zašili, mi řekli, že s tím nemohou nic dělat. Nechala jsem si teda zavolat psycholožku. Paní mi nebyla sympatická už od pohledu, ale v tu chvíli, mi to bylo jedno. Nevím, kolik toho o mě věděla, ale pověděla mi hned v prvních větách, že si už teda nemám nic plánovat a žít každým dnem. To mě teda popravdě nasralo! Jak si nemám nic plánovat? Proč nemůžu? Prý nějaké dlouhodobé cíle už pro mě nejsou. Když za mnou přišla podruhé a dala mi svou vizitku, ihned jsem ji vyhodila do koše. Já si přece můžu plánovat co chci bez ohledu na to, kolik mám nebo nemám času!

Jako nebyla úplně od věci s tím - žij každým dnem, ale prostě mi nesedla a výsledný efekt už u mě nebyl žádný.

Pak mi moje maminka domluvila setkání s jinou psycholožkou a terapeutkou, která mě doprovázela celou další dobu léčby a jsme v kontaktu dodnes. Probraly jsme spolu hodně niterných věcí, hledaly jsme teoretické možnosti původu mého onemocnění. Hodně se mi ulevilo a dodalo mi to sil, když jsem cítila podporu, že zázraky se dějí a že jich už pěknou řadu zažila, že nic není nemožné.

Při prvním setkání se mě zeptala, zda bych jí ukázala mou lékařskou zprávu. Podala jsem jí papír a ona se ptala dál, zda vím, co se tam píše. Odvětila jsem, že tak nějak jo, ale že jsem všechno nečetla. Podívala se a zeptala se: "Jak můžete bojovat, když neznáte svého nepřítele?"

Tyhle naše sezení mi dodávaly optimismus a odhodlání vše zvládnout. Moc to pro mě znamená.

Nebojte se obrátit se svými problémy na odborníky, když už nevíte kudykam. A taky neznamená, že musíte zůstat u prvního, ke kterému jdete. Musíte si sednout, aby to mělo ten správný efekt. Není to přeci ostuda, říct si o pomoc.