Poslední dubnový večer je vždy ve znamení pálení čarodějnic.. Letos změna. Koronazměna.

Trochu odbočím od všedních strastí a nechám si myšlenky od toho, jak asi dopadly výsledky krve a markery, odvést k něčemu příjemnějšímu.

Celé mé dětství jsme u nás ve městě slavili 30. dubna Rampušačku. Žádné pálení čarodějnic, Valpuržinu či filipojakubskou noc. Ne, byla to naše Rampušačka. Partnerka od Rampušáka, ducha a strážce Orlických hor, která se k nám zatoulala na pěknou řádku let a dělala nám hezkou společnost. Bohužel, jak už to tak bývá, s novým vedením přišly změny a tuhle naši tradiční akci přejmenovali na klasické Pálení čarodějnic, i když vlastně gró zůstalo stejné.

Na náměstí hasiči postaví obrovskou hranici, všude jsou stánky s cukrovinkami, nápoji, dobrotami, hraje hudba (a nyní je ještě pro děti připraven Čarodějný park se soutěžemi). Pak jde městem lampionový průvod v čele s Rampušačkou, která je vezena traktůrkem až na náměstí, kde ji čeká jasný osud. Její výrobu si vzaly pod patronát děti a každý rok byla krásná a veliká. Ty menší, drobné Rampušačky, či její podobizny, se v místě vybíraly a vyhodnocovaly, takže každé dítko se mohlo účastnit. Několikrát jsem nesla svůj obrázek Rampušačky do soutěže. Nicméně mé malířské schopnosti nebyly moc ucházející, takže jsem byla ráda za lízátko, které jsem dostala za účast.  Ulepená od cukrové vaty, chroustajíc barevný sladký popcorn jsem si hlídala, aby mi náhodou lampionek neshořel na uhel a žužlala jsem po mamce, aby mi koupila párek v rohlíku. Po cestě jsme potkávali mraky známých a proplétali se mezi davy lidí. Po slavnostním zapálení vatry jsme naposledy Rampušačce zamávali a radovali jsme se, že jsme tu zimu už nadobro odehnali. Vše se završilo ohňostrojem, všechny hlavy byly nakloněny k nebi a já ta světýlka v duchu obdivovala. Pak se ještě naposledy projít po námku a tradá domů.

Časem už to přešlo na to, hlavně se setkat s kámošema a někam se zašít (samozřejmě něco popít), či "slavit" u někoho na zahradě. Po vrácení se z nemocnice po operacích před dvěma lety byla Rampušačka vlastně první akce, na kterou jsem se šla podívat. Vybrali jsme si čas odpolední, abych nebyla mezi davem, auto jsme zaparkovali kousek od námka a já zmobilizovala všechny své (dost malé) síly a obešla jsem celé náměstí a prohlédla si hranici a stánečky! Měla jsem takovou radost, že jsem to zvládla. Koupit jsem si nic nemohla, protože jsem měla přísnou pooperační dietu, ale to mi nevadilo. Byla jsem to zase já, i když jsem pak už nevydržela delší postávání, začala se mi motat hlava a musela jsem si jít do auta sednout.

Ráda podporuji městské akce svou účastí, píši o nich do místních novin a líbí se mi, že naše město žije. Nabídka akcí je opravdu pestrá od koncertů, přes sportovní klání, kultůru, filmy v kině a mnoho dalšího. Bohužel situace ohledně pandemie koronaviru nás zahnala do kouta a nic se nekoná. Vím, že ty priority jsou úplně jinde, ale člověku je to líto. Hlavně čím je ta doba karantény delší a počasí se lepší, tak mě to doma moc neba. Ale vydržme, určitě se to už brzy zlepší.

Tak si symbolicky možná jednu malou Rampušačku vyrobíme a upálíme doma na zahrádce, aby symbolicky, co zima, ale COVID navždy odešel a už se nevrátil!

čarodějnice pálení zvyk akce