Rektoskopie

No, můžu vám říct, že ve mně byla hodně malá dušička. Jak to probíhá a co to vlastně je za vyšetření? Bu-Bu-Bu!

Moji milí přátelé,

minulé úterý jsem si dala zase jedno další vyšetření, a tím byla rektoskopie (sigmoideoskopie). Prostě a jednoduše vám dají trubičku do zadku a prozkoumají vám konečník.

Na toto vyšetření mě doporučila jak onkoložka, tak můj operatér, protože na PET/CT svítil pouze pahýl konečníku, který mi byl po operacích nechán, zůstalo mi asi 10-13 cm. Jelikož konečník je zevnitř vlastně slepě uzavřen, jede jen tzv. "na prázdno", jednou za čas z něj může odcházet hlen. Projeví se to tak, že najednou strašně potřebujete na záchod (známé kaky-tlaky) a normálně tu trochu hlenu vytlačíte. Je to přirozená činnost konečníku, ale hodně pacientů to neví a pak v děsu píše na facebookové skupinky nebo volá lékaři, co se to děje. Pokud je hlen čirý, nebo lehce zabarvený, nic se neděje, horší by bylo, kdyby odcházelo větší množství krve (byla loužička v míse).

Vím, že je tohle zrovna trochu košilaté téma, ale věřte, že pokud s tím jako pacient nepočítáte, docela vás tahle situace vyděsí. Ze začátku mi odcházel hlen párkrát v týdnu, pak jednou za pár týdnů a pak už vůbec. Myslela jsem si tedy, zda to tam nemůže být nějak zaseklé.

Večer před vyšetřením jsem už špatně usínala a v noci jsem skoro nespala. Ve snu se mi o vyšetření zdálo a já byla úplně psychicky vyřízená. Strach byl prostě větší než já. Po všech biopsiích a bolesti, které jsem za dva a půl roku léčby zažila, mi bylo fakt hodně ouvej. Loupla jsem si teda Lexaurin a jeli jsme.

Šla jsem se nahlásit na kartotéku a hodinu jsem čekala, až přijdu na řadu. Jakmile jsem vešla do ordinace, strach mě neuvěřitelně paralyzoval a já začala brečet. Chtěla jsem injekci na bolest nebo prostě na uklidnění, ale pan doktor mi trpělivě vysvětloval, že to opravdu nebude potřeba. Jen se do konečníku podívá a ta oblast, kterou bude zkoumat, nemá nervové zakončení, tudíž biopsie nebolí. Jenže vysvětlete to napůl zhroucenému pacientovi, který prostě vidí jen všechnu tu bolest, kterou musel zažít. Svlékla jsem se do prádla, dostala košilku "andělíčka" a klepající se a brečící jsem nakonec souhlas s vyšetřením podepsala.

Položila jsem se na levý bok na lůžko a pak doktor mě nejdříve vyšetřil prstem. Bolelo to. Jako když vám zadkem rok a půl neprojde žádná stolice, máte tam skoro pavučiny, tak je jasný, že ten vchod bude citlivej. Tak mi píchli injekci na bolest. Zavedl endoskop a vyšetřoval. Trochu možná i střívko nafoukl plynem a zkoumal. Otočil mě na záda, dále prohlížel, vzal dva vzorečky a po pěti minutách bylo hotovo. Vyšetření bylo nepříjemné, ale nebolelo. Strašně jsem se snažila být hrdinkou, ale strach a nervy mě dostaly. Přitom opravdu nebylo čeho se obávat. Jenže se zkušeností, kdy mi při každý biopsii říkali, že to nebolí a nebyla to pravda, se prostě obáváte! Tak čemu má pak člověk věřit, že jo. Žádnej šlágr to sice nebyl, ale ze všech možných vyšetření to patřilo k těm lepším.

Na pohled je pahýl klidný, tak uvidíme, co biopsie, výsledky potrvají cca týden. Pak jsem se šla odměnit obloženou houstičkou a jeli jsme domů. Vyšetření mi asi střívko tak nějak rozpohybovalo a já byla ten den asi 6x na záchodě, další den to samé. Odcházel hlen, ale ulevilo se mi.

Panu doktorovi jsem se omlouvala, stejně tak sestřičkám. Bylo mi na jednu stranu hrozně trapně, že tak hysterčím, ale po tom všem mi to nejde ovládnout. Byli na mě opravdu hodní, příště už nebudu tak jančit. Tak zase měli po ránu trošku pozdvižení no...

Halloweenské bubáky jsem si užila opravdu intenzivně!