Tak co dělám, když má celé Česko karanténu, zavřené hranice a omezený pohyb? Šiju roušky...

Za týden od posledního přemlouvačnýho článku, ať si prosím nasadíte na ksicht všichni roušky, se toho hodně změnilo. Počet prokázaných nakažených překročil tisícovku, zavřely se hranice (což jako příhraniční město dost cítíme), zavřely se obchody, restaurace, služby, je omezen volný pohyb osob, cestování. Zasáhlo to do mnoha a mnoha životů. Musíme vystoupit ze své konformní zóny a začít se chovat naprosto odlišně, než jsme zvyklý. Rouška se stává naším denním chlebem a já už 14 dní nebyla nakupovat, vše obstarává manžel, abych se nefackovala s někým o kostku droždí.

Učíme se žít jinak. Zase se budu opakovat, ale popravdě, jsem na tyhle situace už celkem zvyklá. Učila jsem se "žít jinak", když mi před skoro třemi lety objevili lékaři nádory. Když jsem přišla o vlasy. Když jsem po operaci zhubla o 15 kg a měla velikost 34/XS. Když jsem se o sebe nedokázala vlivem vyčerpání postarat. Když jsem musela držet striktní bezezbytkovou dietu. Když mi byla vyšita stomie. Když jsem zase přišla o vlasy. A takhle bych mohla možná mohla psát ještě chvíli, ale už mě zrovna nic moc nenapadá.  Každopádně tím chci říct, že jsme v podstatě všichni silné osobnosti, protože když nám teče do bot, hecneme se a zvládáme nezvladatelné. Teď je potřeba zachovat se zodpovědně a dodržovat pravidla. O tom všechno je. A čím dřív to pochopíme, tím dřív z toho všeho budeme venku.

No a to bych zase nebyla já, abych si něco nevymyslela. Využila jsem talentu své maminky a začaly jsme spolu šít lidem látkové roušky. Jelikož to chce ale ten správný materiál, musely jsme pořídit nějaké nové látky, tkalouny, gumičky - to vše se náhle stalo vskutku nedostatkovým zbožím. Poprvé po dlouhé době jsem zažila, že je něco vyprodané, nebo že se na to stojí celkem dlouhá fronta.

Vyzkoušely jsme už pět střihů a testujeme, co je na ksichtík nejlepší. Vychytáváme mouchy, objednáváme další designové látky a snažíme se udělat z roušky pěkný módní doplněk, když už je to nutnost. Šijeme už šestý den, celkem jsme už rozdaly přes stovku roušek - zdravotníkům, rodině, přátelům, známým a potřebným. Vyrazily jsme asi 200 tematických placek, abychom všechny přesvědčily, že nosit roušku není hanba. Mohu vám říct, že dlouho mě nic tak nechytlo, jako šití roušek a tím dělat lidem radost! A nikdy bych nevěřila, že ukořištění x desítek metrů gumiček a tkalounu made my day!

Čeká nás období, které bude náročné. Musíme čelit novým výzvám, chovat se jinak a ne vždy se nám to bude líbit. Naprosto chápu rozhořčení, smutek, strach, vztek a obavy z neznámého. Jako kdybych se viděla na začátku svého maratonu za uzdravením. Možná, když se na chvíli odprostím od koronaviru, je tohle vlastně taky maraton za uzdravením. Uzdravujeme sebe, vztahy, společnost a přerovnáváme si hodnoty. Víc, než kdy dřív, se projevuje solidarita, pomoc, ale i zloba. 

Abych jen nevedla filozofické řeči, musím se přiznat, že jsem si za ten týdenní šicí maraton zapíchla do prstu asi milionkrát špendlík, pěkně si u toho zanadávala do prdelí a jiných částí těla, bolí mě záda a paty od stání a už každých pět minut nesleduju zpravodajství. Stříhání a žehlení mě fakt zaměstanalo. Doma na sporák přibyl hrnec na vyvařování roušek (aneb co dobrého k večeři vaříte vy?) a ruce už mám jak sušenky z věčného mytí a desinfikování. Ještě jsem stihla dojet ke stomasestře nafasovat pomůcky na tři měsíce a ve čtvrtek se chystám na biologickou léčbu, to asi bude s těmi opatřeními dost zážitek.

Tak si držme palce!  A koukněte ven, je tam krásně!

roušky nemoc ileostomie solidarita