Taky vám občas připadá, že jsou si ty dny nějaké podobné? Že každé ráno začíná stejně, dny utíkají jako splašené.. No není den, jako den. Tenhle si budu pamatovat asi napořád. Najednou jsem se ohlédla a zjistila jsem, že zítra to budou už 3 roky od toho Dne, kdy jsem poprvé u lékaře slyšela větu: Má u vás v rodině někdo rakovinu?

TŘI roky. Tři... Je to skoro neuvěřitelné. Projížděla jsem si před pár dny starší fotografie, protože jsem si chtěla připomenout, jak jsem vypadala s dlouhými vlasy. Prohlížela jsem si je a říkala jsem si - ha, tady už máš v břiše nádory a ještě o tom ani nevíš.

Za ty tři roky se stalo strašně moc věcí a popravdě už si možná ani na všechny nevzpomenu. Ale přemýšlela jsem o tom, jak jsou vlastně v tomto období, kdy nejistota hraje prim, důležité všechny ty maličké a nejdrobnější jistoty, které mám. To, že mám ranní rituálek v koupelně, kdy ze sebe udělám člověka. Že si každý den po obědě užiju své kafíčko a něco dobrého. Že se podívám na svůj oblíbený program v televizi. Že si oblíknu svou oblíbenou mikinu, po tisícáté projdu tou stejnou ulicí. Dám si oblíbený zákusek, každý týden poklidím byt. Že se nakonec vždycky dokopu napsat pro vás další článek. Jestli vás to teda ještě vůbec zajímá..

Věci, které pro někoho jsou nudnou otravou. I pro mě někdy jsou. Ale na druhou stranu mi dávají jistotu. Znám je, vím co od nich můžu čekat a jsem v klidu. Občas ráda vystupuju ze své komfortní zóny, ale jsem typ člověka, který si rád plánuje a když mi denní režim někdo naruší, jsem zlá a koušu!  Na vše nové se ráda připravuji.

Na nemoc se ale nepřipravíte nikdy. Přijde nečekaná a nezvaná a 100% vám naruší váš denní režim. Plánování se sesype jen na jeden cíl - uzdravit se.

Už tři roky jsou mou třítýdenní rutinou návštěvy onkologie. Zprvu vyděšená, dnes už tam jezdím skoro jako ke známým na návštěvu. To samozřejmě trochu přeháním. Když nad tím tak přemýšlím, to, že jsem tam pravidelně každé tři týdny na dávku své biologické léčby, mi dává pocit, že se se mnou pořád "něco" dělá, tudíž že se neustále pracuje na mém uzdravování. Markery jsou vysoké. To si nebudeme lhát do kapsy. Jelikož poslední PET/CT bylo na konci února, nemám jiné potíže, dáme další kontrolu za půl roku, v létě. Třeba zase (jako loni i předloni) to budu mít jako bonus k narozkám.

Ještě jsem si dnes cvičně skočila na kardiologii na echokardiografii srdce, protože mě poslední dobou otravují zase divné buchy srdce - extrasystoly, které jsem si vypěstovala ve školství. Nervózní jsem teda byla. Na pohled je srdce zdravé a dle pana doktora - jako zvon, tak uvidíme, zda si opět nenechám nasadit Holtera, aby se to bouchání překontrolovalo. Trochu mě vyzpovídali, cože mi to je, jak se mi žije se stomií a kdo mě operoval a rozloučili se se mnou s tím, že se mám zase za rok ukázat - jsou totiž zvědaví, jak má léčba a můj stav bude pokračovat.

A co je ještě nového? O víkendu jsem se trochu byla rozvolnit s kamarádkama na kafe - jak jinak než na zahrádku u kavárny. Nechala jsem si udělat úplně novou barvu na vlasy. Za poslední rok co vlásky mám, jim dávám teda pěkně zabrat. Nejdříve zrzavá, pak červená, vínová, melíry a teď totální blond platina. Sice se pořád při cestě okolo zrcadla trochu leknu, ale co. Všechno je lepší, než holá makovice. Tohle ujíždění si na nových účesech mě fakt baví. Hlavně s novou barvou a rouškou přes ksicht jsem pěkně ikognito.

Uplně jsem zapomněla se s vámi podělit o naší story s udírnou, kterou si manžel koupil. To bylo pane slávy! Naložil maso a jednu sobotu se do toho pustil. Už v osm ráno utíkal z bytu na zahradu, aby mohl roztopit ohniště a začít. Když jsem se na to odpoledne přišla podívat, maso ještě nebylo hotové. Vše se jelo podle návodu. Na pohled bylo hotovo, ale po rozříznutí jsme zjistili, že je uvnitř ještě hodně živé. K večeru už nás vyhnala zima dovnitř, ale manžel se nevzdával a udil dál. Že to prostě není možný a musí to už být po 12 hodinách přeci hotové. V čem ale byl úspěšný hnedle, bylo uzení oblečení nás všech, kteří jsme na zahradě seděli a možná i sousedů. Nakonec přišel na to, že teploměr, podle kterého se řídil, ukazuje krutě špatně a celou dobu bylo v udírně takové "teplo", že byste tam bezproblémů udrželi ruku.  No, ani už se tomu nedivím, my totiž nemůžeme mít nic normálně.  To jen tak na pobavení.

Taky jsem si řekla, že půjdu do sebe a začnu se hýbat. Ve zdravém těle zdravý duch, jsem někde slyšela. Takže první pokus o jemné cvičení doma - dva dny mě táhlo a bolelo břicho, jizva, i když jsem samozřejmě dávala velký pozor, takže tudy cesta Barunko nevede. No tak jsem se rozhodla pro chůzi. Je přirozená, variabilní a třeba ujdu víc než kilák a zatočím s funěním. Posbírala jsem zbytky svojí fyzičky a první dny to byl teda děs, byla jsem úplně hotová. Pak se mi zkazilo počasí. Pak jsem byla unavená a musela jsem odpočívat. No takhle bychom tu fyzičku zpátky nevybudovali, takhle teda ne. Takže omezit cesty autem, nebýt líná a šuby duby ven! A když vám to sem napíšu, tak to samozřejmě bude větší ostuda, když to teď budu flákat.  Zapojila jsem se do akce Vyzvise, dala si cíl ušlých 50km za měsíc a pokud to zmáknu, přijde mi dřevěná medaile. Nikdy jsem žádnou nezískala, protože na sport jsem byla tak trochu levá, takže je to pro mě silná motivace.  A venku si člověk krásně vyčistí hlavu od těch blbejch myšlenek, který mají snad nářadí, že se mi pořád prokopávaj do hlavy. A nikdo je tam nechce! A šmitec!

Jooo a sklidila jsem ve skleníku první salát. Haha! 

P.S. Pomalu se pouštíme do celkové rekonstrukce bytu. Takže si myslím, že o napínavé zážitky fakt nebude nouze.

nemoc strach rutina léčba