Občas se setkávám s tím, že lidé neví, jak s nemocným či handicapovaným člověkem mluvit. Dostáváme se pak do trapných situací, které slabšího jedince mohou hodně zasáhnout. Jak tedy na to? Pozn. Jedná se u můj subjektivní pohled, neznamená to, že je to aplikovatelný na všechny  Nechci vás odrazovat od milých zpráv všechno druhu, je to jen takové moje malé zamyšlení..

Na tohle téma jsem narazila v jednom rozhovoru s onkologicky nemocnou pacientkou. Donutilo mě se nad tím zamyslet a napadlo mě, že byste si třeba rádi přečetli o tom, jak nemocný vnímá vaše určitá slova a dotazy.

Když jsem onemocněla a začala jsem chodit na chemky, přišla jsem o vlasy, tak celá ta situace na menším městě vzbudila vlnu zpráv a dotazů. Mnoho lidí se mě ptalo, co se děje, zda mohou nějak pomoct. Projevovali lítost a účast. Bylo to a je to hrozně hezký, ale zároveň to bylo dost vyčerpávající. Byla jsem zahlcená zaručeně fungujícíma metodama jak se uzdravit a mně se stávalo, že jsem na podobný zprávy odepisovala i několikrát denně v různých časech, i nočních. Už jsem se k tomu vyjadřovala ve článku http://www.100blog.cz/cs/7-veci-na-ktere-se-nemocneho-radeji-neptejte-nebo-s-citem-a-empatii a http://www.100blog.cz/cs/podpora-lidi-plus-nebo-minus

Rada pro pacienty: pokud nechcete, je vám blbě, cítíte se na zahrabání se, není vaší povinností ihned reagovat a odepisovat!

Rada pro okolí: je opravdu milé, když projevíte svůj zájem a soucit, ale s citem a neuražte se, když vám nemocný do minuty neodpoví. Je to tím, že mu třeba není dobře, nebo nechce o svým stavu mluvit, nebo je toho na něj prostě a jednoduše moc a potřebuje čas.

Myslím si, že pro mě bylo hodně důležité o věcech mluvit narovinu a vypovídat se. Pak jsem byla ráda, když mě kdokoliv vytáhl ven, na kafe, na drink, nebo mě přišel navštívit a povídali jsme si o normálních věcech, blbostech. Prostě být normální v běžným životě. Taky pro mě bylo fajn, mi někdo svěřil i nějaký svůj osobní problém. Ráda jsem člověka vyslechla (tudíž nemyslela na své bolístky) a ruku na srdce - byla jsem taky trošku sobecky ráda, že nejsem sama, kdo něco řeší.

Fráze/slovní klišé jako - to dáš, jsi silná, to zvládneš, jsi bojovnice, už jsi toho tolik zvládla, tohle zmákneš taky, slýcháme poměrně často. Je to milé a popravdě mě to z 95% potěší, ale pokud chceš být hustokrutopřísnej kámoš/rodinný příslušník, pojď konat a nahraď slova např. těmito činy. Ono totiž, když ti deset lidí napíše, "Nemůžu pro tebe něco udělat?" je sice úžasný, ale nemocný, který má hlavu v pejru ze sebe samého, za prvý z fleku většinou nic nevymyslí a za druhý - to byl ze začátku můj případ, se stydí si o pomoct říct. Strašně jsem se styděla a bála si přiznat, že prostě nemám sílu na to si doma uklidit. Takže tady trochu inspirace:

Nemám ti dojít nakoupit?

Nepotřebuješ někam odvézt?

Nepotřebuješ doma uklidit/umýt okna/vysát/vyžehlit/uvařit?

Nechceš přinést knihu/film/časopis/hru?

Nemám zařídit něco jiného? (vyzvednout recept v lékárně, odnést něco někam,...)

Pro ty, co mají dětičky: Nemám vyzvednout děti ze školy/školky/kroužku? Nemám pohlídat?

Fantazii se meze nekladou, přátelé. Např. mně teď udělalo strašnou radost to, že když jsem se cítila úplně hotová a v hajzlu, moje kámošky zamluvily chatu a jely jsme v bandě na víkend pryč! Na to, jestli ve mně zase něco nebují, jsem si ani nevzpomněla!

Takže takové předvánoční poselství. Nebojte se s nemocným mluvit, navštívit ho. Chovejte se normálně a po oťukání si terénu zjistíte, zda už můžete upustit od "našlapování" a přejít k rozptýlení srandou, běžným hovorem, vyprávěním, či výletem. Ono totiž všichni nemocní si asi přejí jednu a tu samou věc (mimo to být zdravý) - být normální. Zažívat běžný starosti, nesvazovat se černýma myšlenkama a být šťasný!

A když nevíte, tak objetím se taky nic nezkazí.

A já tímto děkuju všem, kteří mi pomáhají držet se nad vodou!

nemoc klišé rozhovor