Strašák jménem biopsie

Kdo zažil, ví, o čem bude řeč. Upozornění: Text není vhodný pro děti, citlivé a slabší povahy!

Moji milí přátelé. Od úsměvných příhod z mého cestování zase zpátky na zem. Vážná nemoc se opravdu nejmenuje "vážná" jenom tak. O tom, kolik jsem měla všech možných vyšetření, testů, odběrů, operací a zákroků jsem se už rozepisovala před časem. Nyní bych ráda popsala, co to jsou biopsie a jak jsem je zažívala já.

Když pomocí nějakého zobrazovacího všetření (např. CT, magnetická rezonance) zjistí, že vás postihlo nějaké vážnější onemocnění, většinou nejméně invazivní (náročná) metoda je do toho místa píchnout a vzít si vzoreček. Pak ho všemožně prozkoumat a určit povahu nádoru/útvaru a stanovit na základě toho léčbu. Jenže taková biopsie není úplně sranda, ale co jsem se setkala, dělá se ambulantně jen s lokálním znecitlivěním.

Moje první biopsie byla před dvěma lety v květnu, kdy lékaři zjišťovali, co to tam vlastně mám. Proběhla vaginálně a to tak, že přes děložní čípek pomocí ultrazvuku zavedli tzv. dělo (jehlu), kterou nasměrovali do útvaru a když minidělo "vystřelilo", ukrojilo si jeden potřebný kousíček. To se událo dohromady 3x. Bála jsem se opravdu hodně, ale ve finále, když to srovnám s těmi dalšími biopsiemi, to tolik nebolelo. Takže za mě, jako ve škole, za 3.

Další proběhla asi za 14 dní po té první. Prý nejsou vzorky průkazné! No paráda, to jsem přesně potřebovala. Podělaná až za ušima z toho čekání, co mi vlastně je, a teď ještě další zákrok. Přijela jsem tedy do nemocnice v Praze, kde už na mě čekali v ordinaci čtyři lékaři a sestra. Nekecám, byli fakt čtyři. Prý proběhne biopsie přes břicho, to znamená, že mi budou zavádět tu jehlu, ve které je to "dělo", které to ukrojí, přes břicho do nádoru. Ultrazvukem vybírali to nejlepší místo. Nakonec zavolali posily, další dva lékaře, mezi nimi byl i ten, co mi dělal tu biopsii vaginální. Přiběhl v civilu, umyl se, v rychlosti mrknul na ultrazvuk a prý, že jdeme na to. Opíchli mi kůži (to nebolelo), zavedli jehlu (bolelo to až uvnitř) a třikrát vystřelili "dělem" (nějaký jakože minikrájítko v tý jehle). První vzorek děsný, při druhém už mě jeden ze šesti doktorů držel za ruku, já brečela a při třetím už mě za druhou ruku držel druhý doktor. Ta bolest... Ale bylo po všem, pochválili mě a najednou byli fuč. Manžel říkal, že ten doktor, co mi tu biopsii dělal, vyběhl z ordinace, v rychlosti se oblékal a druhý doktor mu říká. "Hele, ty toho máš dneska hodně, co?" A ten první mu odvětil: "No jo, to víš, život není technopárty!" a běžel pryč. Ke mně přišla sestra, zalepila mi vpich a já jela domů. Břicho mě bolelo asi týden až dva, příšerně mi nateklo a dlouho to trvalo, než splasklo. Za mě, jako ve škole, minimálně za 5! A ještě bych k tomu hodila několik zvláštních domácích úkolů.

Poslední biopsie byla před 5 dny. Měla jsem nyní kontrolní CT, prý tam žádné dramatické změny za třičtvrtě roku od doby, co jsem měla poslední, nejsou. Ale já mám pořád problém z gynekologickými záněty. Má gynekoložka má dovču, tak jsem se domluvila na gyndě v Liberci. Paní doktorka mě prohlédla, vzala stěry (podezření na píštěl - komunikace pochvy se střevem), ale to se naštěstí nepotvrdilo. Ale že musí vzít vzoreček. Nechala jsem si píchnout náladovku (Apaurin), protože co si budeme nalhávat, po tom všem, co mám za sebou, jsem při takovém vyšetření mírně hysterická, citlivá a brečím. Omlouvám se p. doktorce, že to se mnou nebude lehký. První vzorek vzala z jizvy po děložním čípku. Kdybych neměla pytlík na břiše, řekla bych vám, že jsem se regulérně bolestí posrala. I když, vlastně možná jo. Prosila jsem, že druhý vzorek už nedám, brečela jsem, ale paní doktorka mi řekla, že ten druhý vzít musí, protože jinak je to, co udělali k ničemu. Nu dobře! Byla jsem takhle malinkatá, brečela jsem a čekala, co bude. Necítila jsem vůbec nic. Už to bylo z nižšího místa. Za mě, jako ve škole, 4-5.

Když mi vyprávěly holky, co mají zkušenost z biopsií bulek z prsu, neměly to tak hrozné, prý to nebolí. Já nechci nikoho strašit, vše je individuální, já jsem přecitlivělá, to vím, vše víc prožívám a vždy to dopředu hlásím. Strach už bohužel za ty dva roky mám velký, ze začátku jsem byla větší hrdinka. Tak to prostě je. Ale šla jsem, protože vím, že je to důležité a potřebné.

A ještě se mi z toho všeho stresu z CT a biopsie vyrazil brutální (asi stresovej) opar přes půl pusy, takže vypadám jak havajská domovnice! Fajn!