Na aplikaci třetí chemky jsem jela s odhodláním a dobrou náladou. Konečně se mi udělalo poslední týden lépe. Dohnala jsem všechny resty, doma jsem poklidila, cítila jsem se dobře. Byla jsem dost zvědavá, co dělají moje milé markery a zda ještě dostanu tu samou chemku, či už paní doktorka zvolí něco jiného.

No, markery neklesly. Zastavily se na 1200 a spadly jen o pár jednotek.. To znamená, že asi už to na mě nezabírá. S paní doktorkou jsme to probraly ze všech stran a nakonec jsme se domluvily, že tomu dám ještě jednu a poslední šanci. Pokud mi bude po třetí dávce zase stejně zle a markery se nehnou, nemá smysl to prodlužovat a zvolíme jinou látku. Taky mám zvýšené bílé krvinky, ale prý se to může stát. No tak dobře nooo. 

Přiznám se, že tohle zjištění mě uplně nenaplnilo optimismem. Naopak, můj brouk v hlavě povyrostl, má tykadla a začal hlodat i v situacích, kde na něj teda nikdo není zvědavej. Takže jsem ty hnusný dny s horečkama ve stavech, kdy jsem se nemohla sama zvednout a dojít si na záchod jako trpěla zbytečně?! Tak to teda ne!

Tentokrát, při pětihodinovém kapání, jsem si dala veliký pozor na pitný režim. S sebou jsem si přivezla dva druhy pití a asi čtyři různý svačinky, abych podpořila tělo. Nejhůř se totiž pak chemka chová v hladovým a žíznivým těle. Poctivě jsem konzumovala, vyřídila jsem si veškerou korespondenci a odpoledne hurá domů. Nechutě mě zastihly ještě týž den a začal obvyklý kolotoč vybírání si jídla, ze kterýho se mi nejméně zvedá žaludek. Tentokrát to na plné čáře vyhrávala vánočka, jahody s borůvkami a vývar. Následující dny jsem se šetřila, polehávala, koukala se na televizi. Manžel měl odpolední, takže jsem co nejvíce času trávila u našich.

Nejvíc mi bylo líto, že zase přišly ty dny, kdy prostě jen ležíš a namazat si housku je výkon rovný stavu po olympijskému maratonu... Ty dny, kdy čas běží hrozně pomalu, je ti blbě. A neutíká to. Ty dny, kdy tě tak bolí ruce a nohy, že nevydržíš stát a třeba držet v ruce delší dobu mobil nebo knížku. Ty dny, kdy tě strašně, ale strašně sere to, že nemůžeš jít ven ani na procházku, protože to tělo prostě nezvládne. Ty dny, kdy máš už fakt hlad, ale nic ti nechutná, jídlo se proměňuje v divnou hmotu. Ty dny, kdy máš pocit, že to prostě nezvládneš, máš teploty, bolesti. Ty dny, kdy už si ani nemůžeš vzpomenout na to, jaký to vlastně je, nebejt nemocná..

Naštěstí tohle netrvalo moc dlouho a já konečně zase chytla asi tisící dech a začalo se to lepšit. Hnusný myšlenky jsem poslala k šípku a zase věřím, že to všechno prostě nějak zvládnu. Jiný scénář nemám. Včera jsme si udělali zase výlet do Prahy na píchanec, pan doktor mi zatím stále nedoporučil očkování na covid a prý v mé situaci by ještě nějakou dobu počkal. Já to vidím stejně. Mám co dělat s mou aktuální léčbou a tohle budu řešit, až se na to budu cítit.

Počasí také se začíná blížit jaru a konečně mám pocit, že jsem to zase já. Nebo že se to aspoň k mé běžné verzi "já" trochu začíná blížit. Člověk si najednou uvědomí, jak naprosto banální věc - jako noc a probuzení bez teploty - je vlastně skvělej dar a start do dalšího dne.

Rekonstrukce bytu je v plném proudu i nadále. Už máme oštukované skoro všechny stěny, snížené stropy, přepaženou koupelnu a záchod a vyrovnané podlahy OSB deskami. Vybíráme typ vestavěné skříně, dekor a typ dveří a koupili jsme záchod! Chachá. Nevěřila bych, jakou budu mít radost ze sádrokartonů, že se půjdu pomazlit s vypínačema a že katalog dveří a klik a jejich vzorník nás zaměstná na xy dní. Aby se to vyvážilo, musela jsem si nutně objednat pár triček, mikinu a nechávám si v místním obchůdku s oblečením šít šaty a mikinošaty. Sice je vrchol mého společenského vyžití nákup v Lidlu, návštěva imunologie (na píchanec) a onkologie (na kapání), ale to se nevylučuje, že se nemůžu cítit dostatečně šik.

Děkuji za veškerou vaši podporu.

ileostomie léčba chemoterapie