Adventní čas jsem zahájila slavnostním rozsvícením stromku na našem náměstí. Přišlo obrovské množství lidí, na svařák se stály fronty a bylo téměř hmatatelné, jak lidé po několika letech covidových uzávěr mají radost z městské akce. Akorát já na sobě pozoruji, že už nejsem příliš davový typ. Hodně lidí najednou a omezení osobního prostoru mi nedělá úplně dobře. Odvykli jsme si.

Přislíbila jsem několik účastí na vánočních trzích se svými macramé výrobky a byla jsem celkem úspěšná. Znamenalo to ale každý večer trávit vyráběním a poté mnoho hodin sedět u svého stánečku a čekat, zda si někdo něco zakoupí. Teď si od toho potřebuji nějaký čas odpočinout a nabrat síly.

Při první neděli adventní jsem se dozvěděla o benefiční sbírce, kdy se vybíralo na jednoho místního pětiletého klučinu a potřebovala se tato informace dostat do povědomí více lidí. Článek do místních novin, kde jsem redaktorkou, byl jasný, ale pořád jsem měla pocit, že by to chtělo něco dalšího, většího. V tu chvíli jsme si vzpomněla na mého kamaráda, se kterým jsem se před časem bavila o myšlence benefičního zápasu místních baskeťáků, kde by dobrovolné vstupné, které se vybere, věnovali právě na dobrou věc. Vše do sebe krásně zapadlo jako dílky puzzle a už jsme plánovali, jak to celé proběhne.

Uhodily velké mrazy a respirační onemocnění lítaly ve velkém. Nejdřív nebylo dobře Zdendovi, ale udělal si antigen (negativní) a za dva dny už mu bylo mnohem lépe. Mně pár dní před zápasem vylítla teplota nad 38 st., která mě naštěstí hned druhý den opustila. Ještě jsem si naordinovala klid, abych měla sílu na basket. Měla jsem před zápasem úvodní slovo, ze kterého jsem stresem skoro nespala, pak už jsme vybírali peníze a v napětí čekali, kolik to bude. Dohromady s vydraženým dresem trenéra týmu se nám podařilo pro malého Vojtu vybrat 20 tisíc korun. Nejkrásnějším okamžikem bylo předávání šeku Vojtovi a jeho rodičům. Dole na hřišti, za potlesku celé sportovní haly. Bylo to úžasné, nepopsatelné, i na slzičky došlo. Tohle mě zase neuvěřitelně nakoplo, a když mi není psychicky dobře, nalistuju si fotky z onoho předání a snažím se vybavit si tento skvělý pocit.

Odjela jsem za kamarádkou do Prahy na vánoční trhy, přišla jsem o hlas a začala jsem pokašlávat. Po příjezdu domů jsem zjistila, že nemám chuť ani čich, sáhla jsem tedy do šuplíku pro antigen a pozitivní. Jako covid? A po třetí? To už snad není možný. V tom všem shonu a předvánočním kvapíku jsem zvolnila, dala jsem si „karanténu“ do odeznění příznaků a měla jsem konečně chvilku na to se poválet, kouknout na pohádky a vydechnout si.

Vánoce proběhly v klidu a pokoji, za což jsem moc vděčná. Navštívili jsme příbuzné a já jsem dostala krásnou otázku – zda své skvělé kamarádce půjdu v létě za svědkyni? A za pár chvil i Zdenda dostal tuto otázku od budoucího ženicha, takže oba dva budeme plnit opravdu důležitou funkci. Moc se na to těšíme.

Mezi svátky jsme odjeli tradičně do Krkonoš, kde už po několikáté trávíme i příchod nového roku. Letos bohužel bez lyžovačky, protože sněhová situace nebyla vůbec příznivá. Udělali jsme ale několik výletů, odpočinuli jsme si a celkově si užili chvíle bez povinností a starostí.

Předsevzetí si nedávám, protože nejsem většinou schopná je vyplnit, ale moc bych si přála, aby nový rok 2023 plynul po zdravotní stránce stejně klidně, bez větších excesů, jako ten minulý. Také bych ráda víc myslela na sebe, víc odpočívala a tolik se nenervovala. Hodit se do klidu a pořád mít na co se těšit. Střechu nad hlavou mám, hlady neumřeme, tak si prostě víc ten čas užívat.

Příští týden jedu na konzultaci k nové studii léku, tak mi držte palce.

"Jestliže byla cesta k nemoci, existuje i cesta k uzdravení."

ileostomie léčba Vánoce