Vypravila jsem se z našich "hor" do hor trochu vyšších. Jaká úskalí na mě čekala?

S mou bývalou prací jsem každý rok jezdila se sedmými ročníky na lyžák. Seznámila jsem se s partou bezva lidí, kteří mi vždy za ten týden tak přirostli k srdci, že jsem se za nimi musela vydat na návštěvu i v léčbě. Loňský rok jsem je byla také navštívit, to mě vezl brácha, takže jsme si u toho i zalyžovali, ale letos jsem se vypravila sama vlakem.

Mrzlo až praštilo a já pořád dokola promýšlela, jestli mám v to pondělí vůbec jet. Nenastydnu? Zvládnu to? Nepodteče mi pytlík? Ve středu mám chemku a musím být fit! Počasí bylo ale nádherné, sice zima, ale sluníčko, takže jsem v neděli odpoledne upekla svou oblíbenou buchtu a šla si připravit věci, aby ranní vstávání bylo rychlejší.

Budík před šestou, honem na polikliniku na krev před chemkou, výsledky budou v úterý, abych je mohla s sebou ve středu odvézt na onkologii. Oškrábat auto a v mlze vyrazit na vlakáč. Při nástupu jsem se potkala s kámoškou, takže jsme si vzájemně zpříjemnily cestu do Liberce. Cesta ubíhala, akorát jsme měli pár minut zpoždění. Vyvinula jsem trochu běhu (!) a přestup jsem stihla. No. Jenže vlak nikam neodjížděl. Tak co jeee, říkala jsem si, za chvíli mě maj vyzvednout na zastávce v Tanvaldu a my tvrdneme v Liberci!

Vlak vyrazil až s půlhodinovým zpožděním, takže jsem si ten ranní běh mohla ušetřit a zároveň si tak nepřivodit bolení v krku. Odměnou ale bylo setkání s mými bývalými kolegy a kamarády, nádherné zasněžené scenérie a vzpomínání na zážitky, dětské úrazy a hlášky, které máme dokonce zapsané a vždy si je se smíchem připomínáme. Ne ty úrazy, ale ty hlášky! 

S sebou jsem si pro jistotu vzala KPZ = krabičku poslední záchrany. Obsahovala nastřižený pytlík, odstraňovač podložky, vlhčené ubrousky na stomii, bariérový film, pastu, kapesníčky a pytek do koše. Pro můj klid jsem byla perfektně vybavená a naštěstí jsem KPZ nemusela použít.

Cesta zpátky proběhla taky docela dobře, jela jsem opět s kamarádkou a cestu do Liberce jsme prokecaly. Zádrhel byl až ve spoji z Liberce domů, kde bylo asi -186°C, protože se netopilo, takže jsem pěkně promrzla. Na nádraží opět rozmrazit auto a dopravit se domů, kde jsem si musela dát čaj s rumem. 

Pokud váháte, zda se stomií někam sami vyjet, určitě to za to stojí. Já jela dva dny před třetí chemkou, v zimě, s batůžkem, cca 2 hodiny čistého času bez čekání na spoje vláčkem a bylo to super. Ten pocit, že to sama zvládnu, že můžu a že jsem to zase já!

výlet chemky ileostomie zima hory