Po měsíci už se opět ozývám. Nálada i energie stoupala a klesala jak na divoké horské dráze.. Co jsem všechno stihla a jaké výzvy jsem přijala?

Za poslední měsíc se moje nálada a energie houpaly jak na horské dráze ve znělce seriálu Krok za krokem. Jeden den jsem vstala s energií, že bych mohla skály lámat a druhý den jsem byla naprosto líná, znechucená, unavená. Takhle se mi to pravidelnými intervaly střídalo co tři dny. Že by počasí? Tlak? Nebo prostě moje lehce labilní povaha?

První výzvou, kterou jsem si za ten měsíc dala, byla nová barva vlasů. O tom už jsem psala v minulém příspěvku Rutina je vlastně fajn. Docela sklidila úspěch, ale komentáře typu - měla sis radši dát zase tu zrzavou/vínovou, mě po čase spíš uvedly do úsměvu. Tak pardón všem, že jsem si dovolila obarvit svoje vlásky na něco jinýho. Nee, to je samozřejmě legrace.

Pak jsem úspěšně sepsala asi pět článků do místního tisku, kde jsem značně vyčerpala svou kreativitu a už jsem nějak neměla energii psát sem. Oslavila jsem kámošky třicátiny (kde ty moje jen jsou...), vrátila jsem se do ruiny své oční léčebny, kde jsem s nadšenci o urbex natáčela dokument a tam mi to opravdu vyrazilo dech. O pobytu v oční léčebně, když mi bylo necelých 5 let, jsem psala tady Když se slunci nedaří. Budova vypadala menší, stromy větší a celkový dojem byl velmi neutěšený. Popravdě na mě padla i trochu úzkost a nepříliš fajn pocit. Nicméně jsem to viděla a mohla jsem si to v sobě tak nějak uzavřít. Z vybavení nezbylo nic, jen holé zdi, vymlácená okna, rozpadající se střecha. 

Vypěstovala jsem své první ředkvičky a oslavila jsem narození mé páté neteře. Když jí bylo pět dní, přišla jsem si ji pomuckat a popřát hodně zdravíčka a síly! Pak jsem splnila výzvu na měsíc květen - chůze 50 km, navštívila výstavu papírových modelů místního trojnásobného mistra republiky v modelaření a šla na rozlučku se svobodou mé kamarádky. Ve volných chvilkách jsem se modlila za úspěšnou operaci kamarádky Hanky z onkologie, která šla už na svůj druhý HIPEC.

Pak mě na FB vyrazila dech výzva od Terezky Nagyové z Nejsemtabu, že shání fotografie všech bojovníků se stomií, jelikož v Británii žádá člověk soud o eutanázii právě kvůli dožitovní stomii (a přidruženým nemocem). Nelenila jsem a řekla jsem si, tak tohle teda ne! Vyfotila jsem se a fotku v bojovné póze (na 24. pokus) Terezce poslala. Vytvořila krásné video s hashtagem #youarenotalone, které je ohromným poselstvím. Bohužel, Brit si ho už nepustil, jelikož eutanázie byla provedena... 

Pak jsem v rámci Noci kostelů proběhla tři naše otevřené chrámy, zazpívala se sborem při mši, upekla s babičkou perníčky ke svatbě s monogramy novomanželů a plnila si další pěší výzvu na červen - chůze 75 km. K dnešnímu dni mám splněno, takže červenec asi bude ve znamení chůze 100 km. Do toho jsem si také splnila virtuální charitativní závod za onkoláčky v příznačné kategorii pro mě jako stvořené - Trpaslík šoural, a pak ještě jeden v rámci FreeRun20 na canisterapii. Už teď vím, že to bylo už trochu moc, jelikož jsem si celý víkend lízala rány a byla úplně vyřízená. Pak mi ale přišla ta krásná dřevěná medaile za květen a já byla tak moc pyšná! Na to, že jsem to zvládla. I když je to pro řadu z vás naprosto směšné číslo, pro mě to není jen medaile za chůzi.

Před třemi roky jsem přesně dnes večer měla po první chemoterapii v životě. Naprosto jsem nevěděla co čeho jdu a možná to tak bylo lepší. Nechápu, kde se ve mně vzala taková síla bojovat. Vždycky jsem byla spíš ufňukánek a tak trochu bolístka. Tak tu teď sedím, píšu tenhle článek a přijde mi neuvěřitelné, jak dlouhý, nečekaně spletitý a náročný tenhle závod o život je. Plný slepých uliček, zacházek, pocitů, že ho nikdy nemůžu zvládnout na jedné straně. Ale i odhodlání, podpory a lásky a podpory na straně druhé. Prvních pár medailí si už z něj nesu, ale přijdou i další?

Přijdou... že přijdou...??!!  

ileostomie zážitky sáček