Vzhůru na lyže!

Týden po třetí chemo jsem se vydala na kopec tady kousek od nás na večerní lyžovačku

Konečně mi začalo být zase lépe, v podstatě normálně, dalo by se říct. Za posledních pár dnů tady napadlo opravdu hodně sněhu, pan Lada by měl velkou radost! Je to nádhera, necestovat v tom, jen se procházet a užívat si, jak sníh křupe pod nohama, jindy šedé ulice svítí, stromy a domy se zabalí do bílého čistého pláště.

Jediná skvrnka na jinak krásně zasněženém dnu je to, že jsem zase plešounek. Můj cca 3mm ježeček začal vypadávat a samozřejmě, abych vypadala ještě víc jako blbec, postupně, takže mám všude zapíchlé štětinky. V turbánku, občas na mikině a našla jsem je i v podprdě. Do toho všeho mám citlivé sliznice (následkem léčby) a tak nějak průběžně mi teče krev z nosu. No nic, to jsou jen detaily.

Po pátečním obídku (bramborový knedlík, špenát a uzené) jsem brouzdala po facebooku, jak je mým dobrým zvykem a hle - sjezdovka deset minut autem od našeho obydlí se dnes ve čtyři odpoledne otevírá. Ve mně se to úúplně hnulo. Dříve jsem jezdila na lyžích co to šlo, tady po okolí a každoročně na týden do Alp. Co jsem onemocněla z toho dost sešlo.

Hm. Je to blízko ta sjezdovka. Není mi blbě. Lyžařský hadry mi jsou. Vybavení mám na bytě. Peníze taky. Není strašná zima. Takže kdo mi bude dělat lyžařského společníka? Po chvilce přemýšlení jsem napsala jedný kámošce, která si teď dodělala instruktorák, takže lyžuje a mohla by mít čas. Ono najít mezi mýma třicetiletýma kámoškama někoho, kdo má čas, lyžuje a není ztahaný od dětí jak šňůra na záchodě, je trochu oříšek.

Nuže, jely jsme. Na sběrné parkoviště jsme přijely už lehce za tmy a přidaly se ke skupince lidí, která čekala na skibus (=rozuměj dodávku s řetězy). Vyvezly jsme se za dvacičku nahoru (jako není to žádná dálka, ale přece se nebudu tahat s lyžema v přeskáčích, že jo) a šly koupit jízdy. Po zhodnocení fronty (dlouhá) jsem se rozhodly pro 5 jízd.

Oklepat z přeskáčů sníh, šup do lyží a vzhůru na vlek. Kotvu nám vlekař podal a dokonce nás roztlačil, aby to s náma co nejméně cuklo. Juchuuu, jedeme nahoru. Po vystoupení a zahození kotvy jsme udělaly pár nezbytných selfíček, vyfotily zasněžené stromky, sjezdovku, lidi a vyrazili jsme dolů. Sníh povolený, sem tam muldy, ale to ničemu nevadilo. JEDU! A při chemkách a se stomií! Kdyby mi tohle někdo řekl v dubnu, kdy jsem si sotva došla na záchod a ani si neudělala pití, ze srdce bych se tomu vysmála.

Zvolených pět jízd se nakonec ukázalo jako příliš optimistická volba, projely jsme tři a když se nám na bundách začala dělat ledová krusta a zábly nás nožičky (nee, nešly jsme v bačkůrkách), rozhodly jsme se, že vyrazíme do svých vyhřátých domovů. K autu jak jinak než na lyžích. Byla tma a místy jsem spíš jela po paměti. Ve finální části u parkoviště jsem zahučela i s lyžema po kolena do čerstvého sněhu, ale vymotala jsem se a dokonce překonala i malý potůček.

Ale ten pocit, že jsem to dokázala. Ten mi nikdo nevezme!