Jak jsem se zmiňovala v minulém příspěvku, hodně jsem na přelomu února a března bojovala s přehnanou únavou. Únava byla už tak velká, že jsem se třeba ráno hodinu přemlouvala, abych vstala z postele, stále bych jen spala. Neměla jsem na nic náladu, všechno mě rozčilovalo, strašně rychle jsem se vyčerpala. Jedna blízká kamarádka mě vytáhla na kafe a měly jsme spolu takový téměř terapeutický rozhovor. A já si leccos uvědomila. Sklouzla jsem totiž do negací, pesimismu a každou banalitu nafoukla do problému. V tom jsem celkem mistr. Otevřelo mi to oči. Takhle přece nechci žít. Takhle nechci svoje nitro stále dokola infektovat.

Po dlouhé době se probudilo i sluníčko, tahle zima byla fakt dlouhá, a spolu s prvními jarními paprsky začalo zahánět jak chlad v přírodě, tak i uvnitř. Přinutilo mě to bilancovat. Ne, že bych to nedělala často, ale teď to bylo tak trochu jinou optikou. Vzpomněla jsem si na psycholožku, která za mnou přišla v Praze po první nepovedené operaci. V situaci, kdy mi lékař řekl: „Je mi to líto, ale váš nález je neoperovatelný. Nejde s tím nic udělat.“ Celý život se rozsype jako domeček z karet, jenom brečíte a nemůžete uvěřit, že se to děje. Přišla za mnou tato žena a řekla mi: „Tak už si nic neplánujte a žijte přítomným okamžikem.“ Ano, vyloženě povzbudivá slova. Jak já byla nasraná. Někdy mám sto chutí poslat jí e-mail s výčtem toho, co jsem si za těch šest let už dovolila naplánovat. Její vizitka skončila v koši hned poté, co za mnou přišla už na normální pokoj, zeptat se, s čím mi může pomoci. V jednom ale měla pravdu – žij přítomným okamžikem. Ono se to v dnešní době hodně skloňuje, až mi to mnohdy přijde jako klišé. Buď přítomný, žij teď a takový ty řeči. Hodně často přemýšlím, co by se dělo, kdyby… Hlavou mi běhají tisíce scénářů, kam se můj život mohl ubírat, kdybych něco v minulosti změnila. Byla bych zdravá? Byla bych rodičem? Je to asi normální, že se zamýšlíme nad svými cestami, co už je v životě za námi. Ale nelze to změnit. Právě teď běží život v přímém přenosu a minulost nás zformovala takové, jací jsme nyní. Úplně nevím, jestli se mi daří tuto myšlenku správně vyjádřit, ale asi víte, jak to myslím.

Mám za sebou CT vyšetření. Jak jsem byla unavená, všimla jsem si, že hubnu a hůře se mi dýchá. Raději jsem to řekla při kontrole na onkologii a paní doktorka mě pro jistotu poslala na vyšetření. Opět jsem v hlavě vymyslela asi šest situací, které nastanou, ale nastala samozřejmě jedna, se kterou jsem předem vůbec nepočítala. Nestalo se totiž vůbec nic. Všechny nálezy, které mi popsali na CT v listopadu, zůstaly naprosto stejné i nyní po půl roce. Onko markery jsou úplně stejné. Neklesly, ani se nezvýšily. Nemoc je právě v nějakém prapodivném klidu, lékaři nechápou a jsou rádi. Po této informaci jsem se rozhodla, že toho využiju a odjedu s rodinou a přáteli opět na lyže. I když má fyzička mi to dala pěkně sežrat, šla jsem do toho a opět viděla ta dechberoucí úpatí hor, modré nebe a třpytivý sníh. Byla to čirá esenciální radost.

Po návratu mě to neustále nutí přemýšlet nad tím, co mám změnit. Jak v sobě uchovat tenhle pocit nastálo. Dnes jsem se šla projít tady kousek „za barák“ na louku, ke které se mi váže také mnoho vzpomínek. Sedla jsem si, rozhlédla jsem se po tom mém rodném městě a měla jsem opět ten pocit, jako pan doktor ve filmu Vesničko má středisková – to není země, to je zahrádka… Říkala jsem si, za čím se to vlastně pořád všichni honíme? Neděláme si sami ten život složitý, když je vlastně v jádru jednoduchý? Koloběh přírody tady byl před námi a bude i po nás. Co je vlastně důležité a nedáváme důležitost věcem, které za to vlastně ani nestojí?

Rozklíčování asi pro tuto chvíli úplně nemám. Za pár dní to bude šest let od diagnózy a já jsem pak vždycky zmáchaná sentimentem. Stačilo. Jeden z mých lékařů mi řekl krásná slova (nějak v tomto smyslu) – v onkologii umíme spoustu věcí léčit, ale velká část léčby je psychika a tím největším lékařem si je vlastně člověk sám, jak to všechno uchopí.

 

"Plakat nad minulým neštěstím, to je nejjistější prostředek, jak si přivolat další.“
William Shakespeare

ileostomie onkologie léčba